V šum hymny velebné jak rád jsi vmísil slavně hlas hluboký, by v souzvuk zladěný se vznášel výš s písní Debory, jež vlasem rozpuštěným a volnou řízou kryjíc nádherné své tělo
se dala v pospas větrům, stojíc na balvanu, a pěla velký svatý hymnus oslavy. V prach kleslý blahem k Ní jsi zíral v žhavé pýše, los tvůj že spoután s Jejím, který božstvím dýše.
Jdou světem Madonny jak řada jasných zjevů, roj souputníků zemských koupá se v jich záři a Josef, Barak s nimi v extasi a zpěvu. Hrot jemně mrazivý, jenž probíhal ti tělem
a vroucí žár tvůj v pocit nehodnosti měnil, hned zaplašil’s, když v úchvatné té slyšel’s písni tvé jméno hrdinné jak váže k jménu Svému. Však dobře víš, když s hory Efraim se nesl
hlas Její bojovný od Rama, Bethel stejně, že odporem jsi zhyzdil bohatýrskou slávu: „Jen po Tvém boku půjdu ve válečném hávu!“ O bájné taje zdrojů mystických, z nichž maně
jak luny neznámé ze starých houštin lesů se rojí Madonny v tmou zahalené pláně! A šťastní pastevci, jenž zatloukli své stany v těch pláních neznámých a spali v stínu palem:
vás Panny volily za sluhy své i pány! Vím, zdála se ti slabou Deborah – a ženou! A přece v hlase tom a v lesku černých zraků, jímž volala a kterým šíleně až plála,
se žhoucí poesie božských snů a dumy, hlas Boha nesmírný, zvuk rohů bohatýrných, šum přeobsáhlých černých hvozdů cedrových, vše gigantské, jež člověk ve svém nitru skrývá
tak jevilo, jak zvědavci, jenž v tůň se dívá. Jdou světem Madonny jak řada světlých zjevů: jde řada lidských Ctností, velkých, neskonalých, na štítech Madonn jdou za hlaholu a zpěvu...
A zkuty ze stříbra jsou lampy to a svíce, jež v hlubém temnu časem nalévají léku ve rány zjitřené, jichž kvete na tisíce. A žhavě malovány v jemné desky zlaté
jsou vzácná arcidíla v obrazárnách věků, jsou na záhonech pustých lilje bílé, svaté. A přijdou jako fenix na Boozovy lány, a k potoku, kde nechal Sisara své vozy,
v chlév zabloudí, kde rodí světa Pány... Těm vznešeným když Nízkost bláto vrhá v tváře přec zbudou pastevci s nesmírnou láskou svojí, jímž nikdy nezhasne jich sladká bílá záře.
A pochyb Barakových nezhyzdí je vina, v chlad hájů Dafnenských a v Cypru lesy snivé duch hledat nepůjde víc kultu Madonnina... A v plejadě, jež kolem Matky Syna plyne,
já zřím, jak, smědá ženo, velká Deboro, ti věnec palmový roj bílých Madonn vine!
Cookies on Poetry Cove