Já vpadl v luka tvá a v tvoje mýtiny
a chtěl jsem květy sžít a zloupit malin pel
a ztížen kořistí tvých sadů zázračných
pak rosou lesů tvých se v Neznámo chtěl brát...
A hle, tvých květů vůně opojila mne
a v mýtinách mne věčné Světlo zmámilo,
v šer lesů tvých jsem stezky nenašel...
Jak smutný levita s polnicí zlámanou
svou hymnu nevnesu v harf písně žalmové
a s Jobem nesednu na smetí hlubých dum,
ač stáda Isai zřím, bol rudý muže z Uz.
Jsem mladý Tobiáš, ó věčný Pane můj,
a cesta neznámá jde v Rages tajů Tvých;
k ní vznícen sedl jsem a žár mé smysly jal,
však kde Tvůj Mládenec, bych na cestu se dal?