V Bal-Jehudě ty dome prastarý, jak často zřím tě ve snách mystických...! Jak na pahorku v lůně zahrad svých, v těch loubích cedrů, bílých jabloní,
a v houštích hroznů révy modravé tak tiše dýcháš klidnou velebou –! Mé duše obrazem jsi v dobách zlých! Tvé leknutí já cítím v žilách vlát,
sbor hostů neznámých když přicházel, sbor starců šedých, junných levitů, v kment oděných a v žhavém purpuru. Se zlatou polnicí a kinorem
a cymbálem i bubnem vítězným sbor přišel k tobě z dálných Judských hor... Hle, stojí zástupy v tvých zahradách a temné tušení tě provívá – –
Ó slyším pláč tvých dveří dubových a vzdechy studny, táhlý bekot stád a řvaní býků, jež kdos zapřahá – A v sytých vůních květné zahrady
i zápach vzdoru býků cítím vát – Ta teskná nálada a palčivá! A zástupy, hle, v tvojich zahradách, teď plesně vítají ten poklad tvůj,
tvých šerých síní perlu nesmírnou, tvou archu úmluvy, již leviti ven vnesli v svěží stíny zahradní. A za ní syni Uza, Achio
a otec, stařec bílý s pláčem svým teď přes práh domu kles a vlasy rve a kolena svých synů mladistvých v svém teskném bolu prudce objímá.
V pláč jeho, v jásot valných zástupů krok dumný býků snivě zaznívá, vůz táhnoucích. Ó dome zármutku! Tvůj smutek plně cítím v duši své
a slzy tvé já stírám s očí svých... Vás vidím, býci, s okem vpouleným, šíj napnutou a pěnu u tlamy, jak táhnete vůz strání bahnitou.
A kola váznou v jílu žlutavém a cesta neurčitá před vámi – háj zelený, jímž jdete – zelený – jest sluncem živený a ptáčaty
a vůní balsámů a jabloní... Mé srdce kámen, oko suché již – tu bolest vypráhlou jak zpívat mám –? Jste háje zelené, jste plesné zástupy –
ó Poesie jara, bujná, cítím tě jak mísíš žhavou mízu s bolem duše mé, jež nepláče – jež puká, puká jen! Jste háje zelené a archa má
přec mizí v dál a nevrátí se víc a Uza padne, Pane, rukou Tvou pod nejbujnější háje olivou – –? Stesk cesty bahnité a zpěvy zelené
a tupost buvolů a vášeň levitů, hle, tanec zástupů a plesný jejich zpěv hle, polnic zvuk a hudba strunných harf – vše v bouři úchvatné mi duší hřmí...;
a polnic lesk a pasy stříbrné a zlatá kopí v slunci zaleskla se nyní naposled – – ó dome můj, ó starče šedivý, ó písni pohřební:
Vy zůstaly Jste v pustých zahradách – –! „Ó archo úmluvy, ó Uzo synu můj!“ Jak rád teď v teskných žaluplných snech tě zřím v Bal-Jehudě, ty dome mystický!
Cookies on Poetry Cove