O zůstaň, zůstaň!
Ach, můj milý otče, drahý,
zapuď zlobu hněvivou,
k ňadru přiviň dceru svoji
stejným bolem sklíčenou!
K otcovským tě prsoum vina
žehnám dceru jedinou,
spěchám však, abych hned splnil
službu mi uloženou.
Mluv, co proč se strachuješ?
Život čí obětuješ –
pověz, pověz, otče můj!
Zbojníka nic nelituj!
Žertva bohu nutna jest:
křesťana, tu netvoru,
za to, že nám odporu
klad, zastihne trest!
Pověz, otče předrahý –
kdo zajatec je neblahý?
Milín!
Ha!
Zděšena
výrokem
hle dcera šílená
za lotra plápolá;
šalba tě,
plode můj,
ve zkázu pojímá:
a hřích je litost tvá!
Ach, zlá tě otče obklíčila
přeludu slepota.
Oh, kdyby jeho krev se lila –
to smrť by byla má!!
Života onť mého záře,
v které spása moje zkvětá;
s Milínem chci v potu tváře
snášet strasti toho světa!
Mírni, otče, hněvy své:
v Milínu je žítí mé!
S očí pryč, nevděčné dítě,
v lůně matky nežehnáno,
v hanebné jsi padlo sítě –
otcem budiž neuznáno!
Milín svolal boží hněv,
svou vyleje za to krev.
O raděj vezmi dítě svoje
a krev vylévej spíše mou,
jen Milína chraň – blaho moje –
tě tvou zaklínám šedinou!
Tvůj pláč a všecky nářky tvoje
již neohluší duši mou,
byť zoufalosti celé roje
mi vlály nade šedinou.
Zde vůle je boží dlužno dbát;
ty sama ho máš obětovat.
Ach, otče, potěchy rač mi dát
a smilování své popřát!