Hle, to pyšné počínání:
výhost matce dává syn,
rodinného upoutání
znovu trhá jeho čin!
Zklamaného radování
jasnou kněžnu jímá žal,
hle, jak bledne v umdlévání,
že jí kníže výhost dal.
Neštěstí to poznové
sesílají bohové;
jeví hněv a jeví zlost –
učiň, paní, jim za dost!
Mluv, jak smířiti je mám?
ráda všecko vykonám!
Splň, co ústo slíbilo
křesťanu, kdy hrozilo:
nechať vězeň v žertvu dán,
bohům je obětován!!
Bohům nikdy jsem nelhala;
velebím jich velkomoc.
Chci by žertva jim se dala
vděčně za jejich pomoc.
Hned ať křesťan zrádný padne
za nás všecky v žertvě ladné,
jak to káže jasný duch,
by se smířil války bůh.
Krve proud mi v ňadru chladne
bez Milína srdce vadne:
on je poklid můj a ruch;
zda mi ho navrátí bůh!?