Ať chvála, čest a vítězosláva
zazněje trůnu Boleslava
po celé vlasti, po Čechách,
a jeho orlice ať skvělojasná
se jako hvězda skvěje čarokrásná
a svítá po všech dědinách.
Živ zda miláček je můj
se táže duše má,
smutek srdce strašlivě
mi želem probodá.
Vítán buď mi, synu můj,
z boje, kde ti zkvětla sláva.
Zasloužený ti podává
matka vavřín. – Pohled svůj
povyjasni, reku, kníže!
V odměnu za války tíže
přestol otců svých si měj –
sám na trůně zasedej!
Své štěstí bůh posílá sám;
již obrať svoje líce k nám:
na trůn svých otců dosedej
a v míru slávy požívej!
K vladařskému nastolení,
národe můj, bez prodlení
spěju, an jsem dokonal
boj, co bratrem zplamenal.
Asika jsem zuřivého
voje Oty potřeného
navždy branně pokořil, –
pýchu cizou rozbořil.
Panství svoje až ku Matru,
mezi Důnajem až k Tatru
rozešířím mocí svou.
Slyš, můj lide, vůli mou:
samopánem své koruny
nastolím se na své trůny,
jako kníže váš a pán
svých od národů uznán. –
Nuže tedy slib mi dejte,
poslušenství přísahejte!
Samopánem své koruny
dostup, pane, na své trůny,
jako kníže náš a pán
svých od věrných milován.
Jenom tebe uznáváme
za pána svého
jediného:
poslušnost ti přisaháme!