Svatolípu – hle – a boží dol!
Umlkejte rozechvělé v ňadru hlasy,
plodíte mi strastiplný bol:
souzeny tu buďte příští moje časy!
Již déle nemohu ji nésti,
trýzeň v duši, o hade, stůj
a nerozrývej ňadro moje,
když se jedná o život můj –
o život slávy, jenž na trůně
svou rozkládá velemoc;
ať spásy výrok najdu v lůně
nebo věčné hrůzy noc!
Nejjasnější,
nejmocnější,
pane můj!
Volám k tobě
v žalu mdlobě,
při mně stůj!
Pověz, bohu,
zda-li mohu
dlouho žít?
trůnu slávy
bez obavy
mocna být!?
Tvá než vlastní proti tobě
zbujná rozeplane krev,
vyjeví se přání tobě –
než tě shltí noci hněv!
Proti mně než vlastní moje
bujná rozeplane krev,
vyjeví se přání moje –
pak mne – shltí – noci hněv!?
Vrženy jsou kostky mé,
zbavím já se strasti zlé!
Mým jenž bohům se neklaní,
naučení matky haní,
starší – není synem mým;
moci, nebezpečí všeho –
nebudu se báti jeho – – ach –
Václava se pozbavím!
Smrtelným dechem kdo ti schráně
mrazí, kněžno, v lůnu páně?
Ach – vrženy jsou kostky mé,
o jasný bože, z vůle tvé!
Nech zaplesá národ milý,
v boji pro svou kněžnu čilý –
své u víře věrný dav;
nad ním nechať zavladaří,
zhoubu vlasti mečem zmaří,
jaré kníže Boleslav!
Nechť zaplesá národ milý
v boji pro svou kněžnu čilý atd.