Kdo ruší poklidný ten radovánek, kdo tráví číši bohům svěcenou? Zde, odpadlík ve svatostánek se vtírá křesťan s duší ztracenou!
Hle, jaká vzdorná vůle v jeho tváři! To mužné oko milostivě září! Kdo rekovný ten asi muž? – Odkuď a kdo’s, povídej juž!
Jsem věrný sluha svého pána, jenž pýcha jest a chlouba země, a jemuž pocta provolána od všeho křesťanského plémě.
Jsem vůdce voje Václavova a hrdě nosím zbroje tíž: mé ňádro věrné srdce chová pro vojvodu a spásy kríž!
Toť vůdce Milín, jehož jméno jedem plní celý dol – a v lůně otců zlořečeno ach – úšklibem je kolem kol!
Toť statný Milín, jehož jméno blahem plní pražský dol a křesťanem je velebeno; ach – v duši cítím sladký bol.
Ha – ten zrádce, svatokrádce otců víry – jenž bez míry
v prachu líže dřevo kříže; nám se rouhá, třtina pouhá!
Mravy svaté – jedovaté ústo klane; neustane
naše krev proti němu jitřit hněv! Knížete jsem doprovodil
ku hostinám, právo hostinné i s pánem tu požívám. Pospěchal jsem pozdraviti
posvátnou zem, v pohanské až toto hnízdo zabloudil jsem. Nectný mě tu pohan, biřič
do víru jal – by ostří meče křesťanského po chuti znal. Potupná poslyšte slova
pána z voje Václavova! Křestěnec necitelný hle, jak hanu na nás deští! Drzý jazyku, do kleští
s tebou v jícen pekelný! Morana ať duši tvoji věčným palem hanby kojí, ssaje z tebe živý hněv.
Skonej život bez počesti, zrády, plný nepravosti – k smíru chceme tvoji krev!! Ustaňte již od hněvu, zlosti;
zanechte lačných bojů všech! Jak dlouho tomu, práv co hostí porušil pravoslavný Čech? U věnci květů libovonných
neskvěj se ocel vraždivá, ať v kruhu dívek bezúhonných posvátný mrav se uchová. Pryč, hrůzo spěj do černé tůně –
zde veleby je svatyně; o nedej, otče, svém by v lůně se hanby stala svědkyně! Pryč, hrůzo, spěj do černé tůně –
zde veleby je svatyně, o nedej, otče, svém by v lůně se hanby stala svědkyně! Již, hněve, spěj do černé tůně –
zde veleby je svatyně, a nechci, v posvátném by lůně se krve stala svědkyně! Ať spěje hněv do černé tůně,
kde chrání lásky bohyně, jež slovem míru v zlém to lůně se skvělá stala rekyně! Opomíjejte potupným ho zrakem –
a odejděme odtuď v míru: noc rozhostěna temným mrakem ať hosta jímá svém u víru. Můj strážný anděli! o děvo z roje víl,
i ty opustíš zachráněnce svého? O dovol, abych díky své ti vyjevil, ty růže z luhu pohanského! V rozbouřeném mi ňadru vříti počíná
přeblahý cit. – Jak jméno tvé? Slavína... a Krůvoj – otec můj, odpůrce víry tvojí: buď jemu vděk; on zmírnil lidu hněv.
Tvou mladistvou jsem litovala krev – a již opomiň k blížnímu tu lásku moji. Dej mi zříti v oko tvé co do studně lásky mé;
jeho klid a blahomír tiší ňadra, bouř a vír! Netušen v osamělém cit se budí v srdci mém;
cítím pláti víc a víc svoji krev a svoji líc. Myslí mi nakloněnou blažila jsi duši mou,
dejž, bych hledem lásky tvé blaho nabyl spásy své! Rod a víra loučí nás; důvěra ať náš je spás. –
Bůh pomozi v žalu sám, než-li vzejde jitro nám. Pro tebe na věky žárem srdce plane,
tvojimi úsměvy poušť se mění v ráj; z tvých očí, milenko, světlo nebes kane;
bez tebe svět by byl pohrobní mi háj! Pro tebe na věky žárem srdce plane,
tvojimi úsměvy poušť se mění v ráj; miláčku, z očí tvých blaženost mi kane:
bez tebe svět by byl pohrobní mi háj! Hle, tamo zář se blíží z noci číra! Ach, velitelka má to, Drahomíra,
ku bohoslužbě spěchá sem – a spatří-li po boku mém tě, Milíne, pak bude po nás veta. Ať Moranina ji pohltí děsná četa!
Cookies on Poetry Cove