Vděkem duše rozjařených
plesá lidu tvého dav,
že’s nad dolem obdařených
svůj rozestřel běloháv.
Bělobohu, Dobrobohu!
Jara, leta, všeho blaha
byl jsi rolí úrodem;
světlé oko tvé kam sahá,
všude’s ráje původem,
Bělobohu, Světlobohu!
Než-li svorem
s polovice
zajde blaho údoby,
pějte sborem,
holubice,
z jaré dívčí útroby!
Květy, klasy
barvy ladné
vijte bohu u věnec,
než-li časy, větry chladné
počnou líbat růměnec.
Ku smíru živlů, nech ku poctě boha
přinesem vděčný přípitek:
i vzpomenouti dlužno Černoboha,
by nás nestíhal hrůzy jek! ( (