Zběsilá, co nesvitá ti jasný den? – Což se zbouřil hromovlad? – z kořán chví se celý hrad! Co tu meškáš?...
Jasná paní, čekala jsem do svítání; spát mi nedal strašný zjev – dnes se jítřila tu krev!
Šílená, odejdi v míru! V strašlivém se zřím u víru! Nápoje nalíčeného chytře on se varoval,
jedu mu nastrojeného ani rtem se netýkal; v oběť buď si pomstě mé! Dlouho nebudu v té strasti,
matku mně vyhnal ze vlasti – nezná více bohy své. Nuž, pověz, synu!... Veta po něm; –
Rozkoš popohání krev mi ku plesání, již volně okřívám; jásot mě ovládá,
jarmo se ukládá, co báti se nemám! Šílenec dokonal, dráhu mi urovnal,
toť sladká pomsta má; šťastný výkon činu na ohavném synu to zásluha je tvá!
Ples a tvoje slasti budí ve mně strasti, ba, slyším pekel řev: „Vrahu bratra svého,
pachateli zlého za pomstu volá krev!“ Zmatek, strach a hrůza, běsná pekel lůza
užírá poklid můj, – – zatracen a klatý, hněvem bohů jatý utrácím život svůj!
Se upokoj, ach, synu můj, nad činem tvým je věčná noc – a na něm trestá vinu zlou mých věkožizných bohů moc.
Hle, před tebou se národ sklání a tvému na trůn zasedání pospíchá štěstí na pomoc. Pozbývám mír a poklid svůj;
jeť marna všecka slávy moc – a nezahalí vinu mou ni nejčernější světa noc. Již tvé proklínám zlé nadání,
buď hanba mému vykonání, že hříchu spěl jsem na pomoc! Kdo se bouřit opováží? – – Zda-li křesťanů to plémě,
ať je zhltí černá země! Což tu nikoho na stráži? Tvoje dílo... Mír se trhá... ovoce to tvého sémě,
jež na vrchol mého témě prvou strasť a bídu vrhá.
Cookies on Poetry Cove