Ach spánek prchá z oka mého!
Toť strašná noc! – Byť ňadra má
okřála láskou mileného –
mě jíme tužba předce zlá.
Ha, co vidím! Dva biřici spěchají
z komnat, jež obývá kníže pán,
snad jim krutý rozkaz dán,
nímžto kohos nešťastného
zastihnouti pomstou chvátají.
Bohové! já tuším něco zlého.
Mou duši svírá úzkostlivý žal,
na těle chvěju se a tebe lekám se, můj stíne –
a zdá se, klenbou jakoby tu děsot vál.
Pro bůh! Co se to děje? – Tys to, drahý můj Milíne!?
Mě valem plápol duše, jak nezbytné hoře
pohání z lože, bych se trýzně lásky pozbavil:
než pozdravení světa údolu dá zoře,
pospěchám, bych tě dříve, Slavíno má, pozdravil!
Co se chvíš, ty holubice čistá?
Slunka jasnější je duše tvá!
Zlé to noci zhouba jistá
v domě řáditi se zdá.
Proč by zbožný bál se duch;
na nás hledí dobrý bůh,
jenžto s trůnu nebes bání
věrně svého lidu chrání, –
by se světská smyla vina,
v obět poslal svého syna:
lásky bůh je mocný pán, –
nade světly jeho stán!
Ten, co s trůnu nebes bání
věrně svého lidu chrání –
by se světská smyla vina,
v oběť poslal svého syna:
bohu mých světější pán,
bůh tvůj budiž zbožňován!
Hle po chodbě blíž a blíže
sem pospíchá hněvný klíže.
Schovejme se – zvěděla bych ráda,
jaká se na hradě kuje zráda.