Dostáti musím pomstě své co bojovník,
jenž dílo pokořeným bohům přísahal –
a dříve neustanu já, až rozkotán
je Boleslava trůn, – na něm až zbudoval
svou slávu Krůvoj, své i kněžny vzdornou moc!
Ba zapoměl jsi, Boleslave, den a noc
se střídá – tvůj pak dnes dozírá panský hled,
to jasnoboží oko svítí tobě naposled!
Svítej, svítej, slunko milé,
nad dědinou rozeplaň,
žezlo moci starobylé
staň se leskem kněžny, staň!
V kráse nové témě Prahy
z mrákoty se pozvedej,
slávy otců zpupné vrahy
svém na trůně nehledej!
Nepyšni se, hrdá víro;
Boleslavu strojen pád
v tvých buď rukou, Drahomíro,
Hradčín tvůj i Vyšehrad!