ZTRACENÍ

Do žáru léta našeho ze zahrad smrti dýše mráz, a mnozí, kteří už mrtví jsou, jdou ještě jak živí vedle nás; když jejich hodina nejvyšší na orloji bolesti odbila, jak by na druhou stranu vítr vál, na zemi slyšena nebyla.

Jak padání sněhu jest jejich mlčení a zraky teskné jsou, zrcadla ledu utuhlá nad mrtvou hlubinou bezhlasou; a třeba jak nejsladší jaro voněl jich dech a krev a rty, tajemná hrůza se šíří z jejich samoty.

A mezi nimi bratří jdou, jak tiché slunce laskaví, zem’ celá mění se před nimi, kde kroky bázlivé zastaví, a v ohni poledne našeho do jejich duší plá skrytého žití druhého halucinace zlá.

V soumracích jejich slavíci z našeho jihu nepějí, užaslí naší bolestí, jsou cizí naší naději a pod hvězdami jasnými, jež září naší oblohou, kde leží jejich domov ztracený poznati nemohou.

Nad hlavou listí šumící v neviditelné doubravě, jdou věčně, dálkou šílení a bičovaní v únavě, a z jitra jinde procitnou, než večer usnuli: přes kolik zemí přešli snem a kolik moří přepluli?

Zastaví-li se v samotách, tisíce hlasů kolem zní, kde, tiší, dvéře otevrou, odmlčují se přítomní, a této země dívky radostné když přivolají touhou svou, tvář sladkou od nich odvrátí a zpívat přestanou.

A jenom děti, které země dosud neznají, bázlivé v podvečer se přitulí k nim potají, když zamyšleni naslouchají z hlubin samot svých volání bratří ztracených, ohlasu kroků vzdálených...