Mezi dvěma ohni, slunce a země, zakleté bloudíme věky. Z žíznivých kořenů žití jsme stoupaly k etherným stvolům, k nádheře květů, napjatých křečí bolestné touhy, proudy numulitových moří, temnotami pralesů diluviálních,
královstvími dávného tvorstva gigantického, jeskyněmi, kde člověk, zvířete tajemný bratr, příští vysvoboditel země, tišil u nás oheň své krve, zatížené kletbou, hořící věčně, neuhasitelný.
Hvězdami rosy jitřní třásly jsme se na bojištích, řekami slzí jsme ohnivé tekly přes popraviště, k života zrychlujícím se rytmům jsme pěly v mramorných městech pod mosty triumfálními a vlnobitím svých oceánů
v pathosu ironickém jsme hřměly epopej zemí pohřbených v tisíciletích. Žhavými fermenty ohně kynuly jsme v etherné ledovce oblačných velehorstev nad ukrytým ložiskem zlatého slunce při zapadání
jak přeludy vzdušné, odražené dálkami kosmu z obřího světa nádhernějšího. Duhu zaklely jsme v pláč vodopádů a pod hvězdnými zrcadly moří skrývaly jsme odvěkou válku nesčíslných svých tvorů,
němých a krutých, hlubiny černé blesky ozařujících. Jak oči hadů fascinující leskly jsme se zrádnými víry na řekách šupinatých, ale podobny hřbitovům tisíce hrobů v zátokách melancholických rozlévaly jsme se jak zapomenutí
a slovy modlitby posvěcující jsme šeptaly vroucně nad magickým varem léčivých zřídel, tisícitvárné. Před zraky zoufajícího jemné vlny naše se otvírají jako nesčíslné rty, v šílenství věčně se pohybující,
oněmlé ranou náhlého poznání hrůzyplného. Ale vítězové čtou naší ukrytou moudrost se svých výší ze stříbrné mapy, jež sálá k nim z hlubin, jak čáry na dlani noci a jak na penízi jiskřící ražení písma, cenu udávající;
radostné tajemství žití mluví k nim v našich tisíci cestách, jež se všech temen horských se lijí k jednomu moři a z polyfonie pramenů našich, veletoků a oceánů, zpívati slyší jedinou laskavou sílu,
jež změnami nesčíslnými hledá pravou tvář země. A hle! Před pohledem jejich roztříštěné vření milionů rukou tuhne v jedinou duchovou ruku gigantickou, zem objímající, jež v slavném a tragickém gestu sochaře,
hnětoucího kouli své poslušné hlíny, přeměňuje tajemství věcí dle nádhery vidění svého, v mučivé křeči tvůrčí vždy nespokojená.
Cookies on Poetry Cove