Mystické znamení duše, potkání spřízněných paprsků dvou,
tvůj úsměv, umdlený, zemřel dávno před smrtí tvou;
jsou rytmy zádumčivých písní, jež po léta v duši mi zní,
a úsměv tvůj, svatá, uhasne jen se zářením teskným mých dní.
Tvůj úsměv! V něm smutek a rozkoš se zlíbaly v omamující žeh,
na cestu tvých pohledů lilie házel a tušení vonný dech
z něj sálal, duše zardíval touhou a světla jak jiskřivý pel
v slov tajemném šeru a v myšlenek prodloužených stínech se chvěl.
Nikdy nezřel jsem ženy, jíž z tváří svítil by úsměv jak z tvých,
a kdybych ji uzřel, květen bolestné lásky v má okna by dých’,
z něj přijal bych úzkost tvé duše, bloudící v neznámou dál,
jak otráven sladkostí polibku, jejž bych se utrhnout bál.