Jak ku kmenu ku šedému poupě, tak se dívka ku starcovi tiskla. Seděli tak pod zeleným stromem, který rozkládal své bujné větve
jako loubí stinné nad jich hlavou. Slunce stálo právě na poledni; větřík rychlý chladil jeho úpal pospíchaje letmo širou stepí,
zadouvaje letmo v stepní trávu. Ticho kolem panovalo svaté, celá víska spočívala v klidu a se usmívala v širé stepi
jako jabko zralé, spadlé v trávu. Hlasem vážným jako zašlé děje stařec dívce náhle zahovořil: „Sášo milá, dítě moje krásné!
Často vyslovily tvoje rety, abych vypověděl onen příběh, o kterém ti lidé kradmo mluví, o kterém ti každý tajně šeptá.
Jsi dost stará; já pak stařec vetchý, nad hrobem jenž již se jen jen klátí jako bříza chvějná nad potokem. Příběh smutný tobě sdělím nyní,
jenž mi zbělil předčasně mé vlasy jako slunce úpal plátno tmavé. Dvacet jar již usmálo se na nás, dvacetkrát již sněhu padl příkrov
ode oné doby, kdy se na mne čárným kouzlem vábné štěstí smálo. – Já byl tehdy ne již sice mladík, ale muž, jenž v prvé jesti síle
jako strom, jenž ovoce má nésti. Měl jsem bratra, jmenoval se Taras. Byl on junák jako stromek bujný, hlavu nesl vzhůru jako kníže.
Proč by nenes’? Mladší o let osm nežli já a krásný jako dívka, tělem, duší dokonalý kozák. Na takého muže dívky berou.
On vyhlídl sobě sličnou děvu, ve kytici našich dívek krásných růži bujnou, kvítek nejkrásnější. – O dívky se vždy já málo staral,
ač již ku ženění měl jsem léta. – – Jedenkráte večer šel jsem domů a tu pode stromem u mé chaty uzřel já jsem bratra s krásnou Nasťou
ve důvěrném lásky laškování. Měsíc svítil plným tehdy proudem osvětluje jasně jejich tváře. A tu jsem si Nasti více všiml
ve čarovném onom osvětlení. Kdybych anděla snad z nebe viděl, přece tolik krásy nenesl by – šíje bílá, mramorová, svěží,
až se bílé světlo odráželo; vlasy černé jako noční temnost, lesklé jako havraní háv tmavý, oči stkvoucí jako jasné hvězdy,
hluboké jak mořská siná tůně. Stála vztyčena jak krásná socha, bratr Taras níže se k ní klonil, až pak vtiskl v ústa korálová
políbení, až to vzduchem létlo. Já se zachvěl tehda, až jsem vzkřikl. Ulekaně vyskočil hned bratr, já však chladně jsem mu odpovídal
na otázky něžné, starostlivé. Proměna se se mnou velká stala, Nasti lásku bratrovi jsem nepřál, msta tajemná ve mých žilách hrála,
hrála ve mých žilách, hleděla z mých očí. Miloval jsem dříve svého bratra, přával jsem mu, by mu pán Bůh žehnal, ale od té doby, co jsem viděl,
jak ve krásná Nasťu líbal ústa, zanevřel jsem na něj jako satan. – – Nevím, zdaž to děje jinému se, na Nasťu jsem pořáde jen myslil,
s slovem „Nasťa“ na lože jsem léhal, s slovem „Nasťa“ ze lože jsem vstával. Vedle Nasti bratra uviděti byla pro mne muka žhoucí pekel,
vedle Nasti bratra uviděti zkazilo mi na celý den poklid. Ba i mnohdy na krev já jsem myslil, ve snech Kainův čin jsem uvažoval,
já jsem láskou i závistí šílil. Jak had zvolna plížil jsem se mnohdy, abych Nasťu viděl ve ústraní; uzřel-li jsem bratra, hrůza se mnou
pozatřásla děsná, jako třese bouře mocná se mohutným kmenem. Ruka moje tiskla šavli ostrou, puška moje v ruce se mi třásla –
šavli přál jsem zbrodit v bratra krvi, kouli pušky v bratra střelit srdce. Tak mi bídně dny se vlekly zvolna jako tomu, otráven jenž čeká,
brzy-li mu nastane den smrti. Jak král hadů, kořisť svou jenž tiskne ve objetí svoje, až ji zničí, tak mne k sobě vinul hrozný osud.
Rozlétla se Ukrajinou zpráva, že ataman Konáševič starý výpravu na čajkách velkou strojí, aby za pych mnohý ztrestal Turky,
aby navštívil je v jejich domech, aby pověděl jim, na světě že ještě žije molodecká četa. – A ta zpráva, která jako orel
bleskem vzlétla ve každičkou vísku, dostala se ku nám do vesnice. Na sta hrdel pozavýsklo sobě, na sta očí zaplakalo sobě:
zajásali muži – kozákové, zaplakaly – černobrvé děvy. Bratr můj též šavli svoji cídil, aby sloužil molodecké slávě –
já však jako pekel vyvrženec okem svojím jedovatě blýskal. Den odchodu přišel; bratr Taras se jinými opouštěli domov,
se svými se rozloučili bolně. A já zámysl zlý v mysli pěstě připojil se ku nim, abych také (jak jsem řekl) trestati šel Turka.
Devátý den dojeli jsme Síče. – V Síči panoval už čilý život, zpěvy bouřné vzduchem otřásaly, třeskot zbraně rozléhal se v dáli.
Již jsme měli vyjet – ataman však kázal, aby něco mužů doma zbylo, kteří hájili by rodnou zemi. Nikdo zůstat nechtěl; já se nabíd’,
neboť v mysli již jsem uvažoval, ode přátel domů že já prchnu. Bratr na mne hledl vyčítavě, já však úsměšně mu hleděl v oči
jako zmije lstivá, jedovatá. – Když se bratr loučil, ve mé tváře hledl prosebně a retem zachvěl: „Když jsi doma, haj mi drahou Nasťu.“
A v té chvíli tu mi srdce tálo a cos šeptalo mi, nechej všeho, popřej bratru toho, co sám nemáš, já jsem slzel – bratr také slzel.
Vtom však před mým zrakem matně postava se mihla krásné Nasti, a má ruka na srdce se tiskla, a mou duší závistí cos chvělo,
a mé srdce zabušilo prudce jako srdce Kaina přede vraždou. Dvacet nás až zbylo v celé Síči. Ostatní pak v rychlé sedli čajky
a se zpěvem za praporem svatým mihotavým vydali se vlnám, které svítily se mnohým leskem, rozbrázděny řadou mnohých vesel. –
Den mi po dni minul, záměr černý ve mém srdci klíčil, až pak vzrostl v strom, jenž zdrtiti měl bratra štěstí. Já již vášeň ovládati nemoh’,
Nasťa mojí býti musí, musí! – S druhy pěti vydal jsem se domů. Jako střely letěli jsme stepí – nedočkavost mými třásla údy.
Na starého otce, dobrou máti nic jsem nedbal, co mi asi řeknou. Nic jsem nedbal, že mne babou nazve kolo krásných černobrvých dívek,
kozákem už nebyl já jsem vášní. – Černá noc se snesla nade stepí, taková as, jak mi byla v duši, taková as, jak můj záměr černý.
Do vesnice otné přijeli jsme. Šel jsem kolem otcovského domu, u rodičů starých nestaviv se. – Plížil jsem se, nechav druhy venku,
jako zmije kolem její chatky. Doma nebylo jí. Moje prsa oddýchala těžkým vnitřním bojem jako skála, která má se zřítit.
Není doma! Pryč, a ztracená mi! Náhle smích mi zavzněl stranou dívčí. Kolik dívek ve veselém kole skotačilo za trny hustošeré,
a mé zraky jako blesky žhavé vráz poznaly mezi nimi Nasťu. Chvíle příhodná! Jen chvíli čekám, sama Nasťa ku svému jde domku,
netušíc nic, jako dítě nebes. Byl jsem přimražený. Upomínka na bratra a sestru, na matičku, na kozáckou slávu jako skála
zřítila se na má prsa rázem hrozíc zrušit záměr, jenž tam klíčil. Bohužel však přece nezdusila! Vyskočil jsem letmo, krásnou Nasťu
v náručí jsem pojal v okamžiku. Na koně jsem skočil rychlým chvatem ku soudruhům, kteří venku stáli. Co mám mluvit dále, dítě moje?
Mám já říci, jak jsem Nasťu nutil, odejev s ní na mnohý míl v dáli a ji dohnal býti mojí ženou? Mám ti říci, že ta Nasťa jesti
tvojí, dítě, tvojí rodnou mátí? Žaloba, hle, těžká jako hora, žaloba, hle, těžká jako bouře na mou hlavu bídnou sesypána. –
Rodiče, ach, moji zanedlouho po sobě se s světem rozloučili, a jen mladá sestra zaplakala nade jejich, jejich mrtvolami! – –
Nasťa, stanouc se tak mojí ženou, Nasťa dobrá, anděl, utrápená, davši tobě život, zemřela mi. Bolest hrozná rozryla má prsa!
Urval jsem ji bratru, jeho klenot, jeho skvost, nad kterýž neměl pranic, urval jsem ji, učinil ji ženou a teď zhubil nešťastnou svou vášní.
Dcero moje drahá, nehleď na mne zrakem svojím tklivým, srdcejemným! Takým zrakem hleděla i ona, takým zrakem hledíc umírala.
Neodsuzuj, dcero, svého otce, mne to trápí dosti samotného. – Bratr můj se z boje zase vrátil, jak však přijal truchlivou proň zprávu,
že mu Nasťa byla unesena, o tom více žádné zvěsti nemám. Tak jsem ti to, dcerko, vypověděl, vypověděl všecko podle pravdy;
nediv se mi tedy, proč jsem smutný, proč tak hledím k širé stepi v dáli, proč tak chodím rád já navštěvovat na hrob chudý kosti svojí ženy,
proč se odtud se slzami vracím. Snad mi Bůh nebeský dobrotivý odpustí ty skutky moje černé, snad mi bratr odpustí můj míly
jako Nasťa, jež mi odpustila. – –“ Skončil stařec. Jeho slova slední podobala hukotu se sopky, která brzo vyhasnout má zcela.
Skončil stařec. Dcera Sáša bledá s pláčem smutným starce obejimá a svou slzu s jeho slzou mísí. Pak se oba v chatku navrátili.
Noci závoj temným přestřel křídlem zemi celou, širodálnou stepi. U okénka u malého Sáša ve své jizbě kohos pilně čeká.
Starý Ivan, otec, právě vyšel, aby od sousedů dozvěděl se, jak to s Turků vpádem vpravdě stojí. Nebo pověst šerá jako můra
tísnila teď všechny v obávání; statnýť kozák sice, avšak bída, nepřítel-li v kozákově zemi. – – Zaťukal kdos na okénko ruče,
statný jinoch, Stanko, kozák chrabrý, přede domem Sáši stojí, čeká. A ta Šáši líc se zarumění, a ta Sáša celá zveselená
v lásky kouzle utopí se zcela. S zachmuřeným zrakem navrátil se starý Ivan smutné nesa zprávy, líce staré, rozorané bolem,
vzalo výraz vážný, odhodlaný. Jako krahuj nepřítel se vplížil v Ukrajiny půdu živnou, dobrou, pokropenou krví bohatýrů,
prosáknutou potem prapraotců. Jako pohan, posvátná jenž místa neušetří, nezachrání, ale surovou svou nohou pokálí je:
tak i pohan Turek svaté hroby, mohyly to slavných náčelníků, surovou svou nohou ve prach zdeptá. Vyšel hlas tu mocný z hrdé Síče,
aby ihned muži kozákové ruče vyskákali na své koně, zamávli si šavlí nade hlavou, zavýskli si silně po junácku,
dupli nohou, až by step se chvěla, vraha zbili, až by nevstal více. A vráz staří, mužní kozákové ruče vyskákali na své koně,
zamávli si silně po junácku, zamávli si šavlí nade hlavou, zavýskli si zvučně z mužných hrdel, dupli nohou, až by chvěla step se,
na vraha šli, aby nevstal více. Proto od dědiny ku dědině hlas se nesl: „Vstaňte, čačtí muži!“ proto od dědiny ku dědině
povstávaly čety molodecké. Starý Ivan opásal se mečem, chopil v ruku pušku, ustrojil se. Dcera s podivením na tatíčka hledí,
s podivením sledí jeho činy. „Snad nemyslíš, otče, spolu jeti?“ hlasem něžným posléz zahovoří. „Pojedu já, moje dcero milá,
a to proto, abych smazal vinu, která černě vyryta v mé duši jako šibenice v čele provinilce. Pojedu já, moje dcero milá,
abych život bídný jednou ztratil, život, který málo dobra zčinil, za to ale mnoho, mnoho zlého!“ Poslední ta slova řekl Ivan
se zármutkem zřejmým, s roztrpčením. S pláčem vrhla se teď dcera v náruč otce svého otevřenou. – Líbal dítě svoje starý Ivan,
požehnal ji svatým křížem třikrát, před obrazem svatým pomodlil se, políbil pak dceru naposledy a ven odebral se chvatným krokem.
Na koně pak pískl, až to stepí v dáli šeré jasně zasvištělo – a kůň příběh’, Ivan na něj vsedl a ku sboru jiných připojil se.
Krásná Sáša doma v nepokoji na kolenou klečíc modlila se za otce, jenž byl jí vypověděl minulých svých dnů, ach, těžkou vinu,
za Stanka, s nímž též se rozloučila, rozloučila možná naposledy. Sama zůstala pak v chatě šeré, sama s vzpomínkami, se toužením. –
A bylo jí v šeré chatě teskno... Živo bylo ve táboře pevném, vesele si pěli molodcové. První útok odražen byl šťastně.
Turci diví jako mračné roje narazili na srdce zde pevná, narazili na junáky statné, mřít již dovedou pro zemi rodnou
i pro její slávu pro kozáckou. Veselost a zpěvy střídaly se, mužná hrdla písně pěla jaré, písně, které mocným svojím zvukem
srdce pudí ve boj nejlítější, písně, které něžným zase hlasem šepotavé napodobí zvuky, hrdličky jež vyluzují jemně.
Kolem ohňů skupeni tak jsouce bavili se kozákové zpěvem; jinde zase pěvci sivobradí na nĚástroji zvučném vyluzují
různé zvuky různých harmonií, zpívajíce k tomu dumky staré o té dávné, o kozácké slávě. – Mnohá hlava, jež ty písně slouchá,
níž a níže vzpomínkou se sklání, mnohá ruka, jež o slávě slyší, stiskne pevněj’ zbraň svou ocelovou. Rozrušen dnes celý starý Ivan;
ta tvář jeho temná, mramorová, která jak by byla otupěla, ta tvář bledá stahuje se divně, obočí se na ní bílé svírá.
Starý hřích, jenž v srdce lůně odpočíval jak mrtvola děsná, kterou hodil vrah v jezera vlny, starý hřích, jenž obnovil se
vyprávěním jeho dceři mladé, tento hřích mu opět v mysl vchází: Ivan svého uviděl zas bratra! V nejkrutší boj letěl starý Ivan,
v nejlítější hravě vcházel seče, mečem ostrým mával kolem hrozně, jako Perun svými mává blesky; padali kol Turci jako v lese
pokácená upadají dřeva. – A v tom víru, ve tom chumli děsném, mrtví s živými jak byli spletlí, ze protější strany letěl houfec,
houfec mužů statných, nebojácných. Na hlavu již Ivanovi mířil Turek šavlí, chtě mu život vzíti, rána padla – vtom však bystrým chvatem
jak had bleskný mihla v kříž se šavle, šavle spásná, jež ho zachránila. Ohlédl se Ivan, kdo to šavlí zamáv’ k jeho žití zachránění,
a on uzřel bledé, chvějné rysy, rysy, které viděl v spaní mnohdy, rysy bratra, jehož milovával, jehož potom na smrt nenáviděl
a posléze všeho zbavil štěstí. Pozachvěl se Ivan, stranou hlédl a znovu se v řady Turků vrhl, úlevy by našel v děsném boji.
Vyšel zdráv. Ta smrti bledá panna jak by prchala před jeho zrakem. – Sebe sám se tázal, proč tak prchá ve objetí děsné, chladné smrti,
sebe sám se tázal, proč tak spěchá sirotkem své učiniti dítě? – Avšak jakýs hlas ho v srdci nutil (snad to pekla příšerný byl anděl),
aby ukončil to žití svoje, jež mu štěstí květy nepřineslo, jež mu bolu přineslo jen bodlák. – Takto přemýšleje povstal zvolna,
s hlavou svislou procházel se mlčky a nikdo ho z toho nevyrušil. Kolem ohňů nakupení muži pozpívavše sobě vyprávěli
o osudech, každého jež stihly, jednoho se blaze doteknuvše, jiného zas v srdce poranivše. – A tak v zamyšlení dumném chodě
hlasitý on pozaslechl hovor, který stranou u ohně se vedl. – Vtom však kdosi vážně zahovořil, všichni ztichli, by mu naslouchali.
Starý Ivan, jak jen hlas ten slyšel, ve útrobě své se zachvěl celý, jako země chví se, když ze sopky výhní vráz se ženou sirné vary –
zachvěl se jak mrtvý naposledy! – – Cos ho s toho místa tajně hnalo, tajná moc však blíž ho zase táhla, a tak stanul a zaslechl hovor:
„Vesele já domů ubíral se, abych v brzku objal děvu svoji, bych ji vedl ku oltáři Páně. – Těšil jsem se na starého otce,
na svou máti milou, sestru, bratra...“ Starý Ivan div že nevykřikl při těch slovech zvučných Tarasových, neb to bratr jeho právě mluvil.
„...Vše se libě na mne tehdy smálo. Po široké dálné stepi naší tolik zpěvu dávno nebývalo. Slunce s nebe nad námi se lesklo
takou září, jako nikdy předtím. Srdce moje úzkostně se chvělo, a já šlehal předobrého koně. Přijel jsem já domů; nešel otec
starý vstříc jak jindy svému synu, nešla máti objati své dítě – nikdo za mnou nevycházel z domu. Sousedé pak mlčky stáli kolem,
jak by tušili, že moc mne raní každým slovem, jež mi odpovědí. U srdce mi cosi bodlo prudce, srdce bušilo mi, až ten tlukot
celým tělem třás’ mi, a já maně na srdce jsem svoji ruku tiskl. „Kde můj otec a kde máti?“ ptám se a se svého sestupuji koně.
„Pod zeleným rovem na hřbitově otec tvůj i máť tvá odpočívá!“ jeden ze sousedů zahovořil. „Ó, mé srdce, tys mne neklamalo,
tys vědělo, proč jsi tolik tlouklo,“ zastenal jsem prudkým, chvějným žalem. „Kde je Nasťa – či se vdala ona, že mi nejde naproti jak jindy,
nebo nemocná je moje dívka aneb se mi nevěrnou snad stala?“ „Nevdala se ona,“ tak mi řekli, „aniž nemocna je tvoje dívka,
ale nevěrnou buď se ti stala nebo mocí byla unesena!“ Jak když blesk udeří, mocným rázem rozdrtí strom mocný, rozštěpiv ho,
tak ta zpráva na mne účinkuje, nohy se mi chvěly, prsa zdvihala se a pohnutím duše nemoh’ říc’ jsem slova. Posléz jsem se zeptal: „Kde můj bratr?“
„Nepřišel on domů,“ řekl zástup. Stařena tu jakás vystoupila, prodrala se kruhem, jenž se kolem mne učinil nešťastného v chvíli,
a nám ustrnulým všechněm řekla: „Bratra hledáš, sokole ty jasný? Darmo hledáš, jinde hledej jeho. Chceš ty znáti milenky své svůdce,
vědět chceš, kdo děvu tvou ti unes’? Tedy ti to povím – bratr tvůj to, bratr tvůj to vlastní, rodný, Ivan!“ Starý Ivan přemocně se zachvěl
a pak vzkřikl, až to rozlehlo se. Všichni vyskočili – pozdě bylo, na nebi už vládl měsíc jasný, jenže pozakrytý dneska mraky.
„Kdo tu vzkřikl? Kdo to, či to zrada?“ „Nic to, molodcové, seďte klidně, a ty svoji řeč dokonči jenom!“ Hlasem vzrušen Taras pokračoval:
„Mám vám říci, jak mi bylo děsně? Avšak muž, ten nepodá se tísni, ač ho dvakrát had ten v srdci bodá. Nepromluvil já jsem ani slova,
vyskočil zas na koně jsem svého, obrátil se zády, s Bohem dal všem a tak tiše z vesnice jsem vyjel. Z vesnice jsem vyjel, ze rodiště,
kde mne moje máti kolébala, kde mne starostlivá otce ruka zbraní vládnout učívala hbitě. Z vesnice jsem vyjel, z toho místa,
ve němž pro mne kvítí lásky kvetlo, kvetlo, kvetlo – ale brzy uschlo. Z vesnice jsem vyjel zdrcen zcela, ač jsem s nadějemi ve ni vjížděl –
bratr oloupil mne o nejdražší klenot; Bůh jen dej, by on byl aspoň šťastný, když já se tím světem bídně vleku, jako plavec, jenž se chybil cíle,
potácí se v moři rozbouřeném.“ Skončil Taras. A tu s bědným vzlykem k jeho nohám padá Ivan bledý, vítr pohrává mu se bílými vlasy.
„Odpusť, bratře, odpusť zbloudilému, tobě který život tolik ztrudil, sobě který připravil jen peklo. Odpusť, bratře, pro tu, kterou’s lubil,
ku níž zahořel i já jsem láskou, odpusť, bratře, budiž milostivý!“ – „Vše odpouštím, můj ty brate rodný, milovala tebe drahá Nasťa?“
„Ba ne – její slední slovo „Taras“ uklouzlo jí se blednoucích retů, a já štěstí neměl v světe více!“ – „Mlč jen, bratře! Vše zas dobře bude!“
zašeptal si Taras, bratra líbal, jemuž tekly horké, vřelé slzy po rozrytém, vráskovitém líci. Okolní pak molodcové, kteří
pohlíželi na tu scénu smutnou, tajně sobě oči utírali. – Měsíc chvíli pozvedl se z mraků a svou tváří kolem rozhlédl se.
Vtom však zaduněly trouby zvučné a křik rozlehl se po ležení. – „Běda, braši, přepadli nás Turci, braň se každý do poslední chvíle!“
Vyskočili bleskem molodcové, do svých rukou vzali bleskné šavle. Pochodněmi vše se osvítilo a vše na Turka se hnalo chvatem.
Oba bratři, Ivan a i Taras, jeli nyní po boku v boj krutý. Ivanovi s prsou spadla skála, odpuštění přece vydobyl si.
Oj, což nastala teď půtka krutá, oj, což nastaly teď děsné hony! Měsíc tvář svou zakryl za oblaky, aby nezřel na ten krutý zápas.
Hodinu už trvala ta bitva, kozáků vždy méně jest a méně. Oba bratři jako hromným klínem rozrážejí Turků mocné řady,
oba bratři spějí rychlým chvatem dál a dále v srdce vojů turských. To už není boj, to zabíjení, sem a tam porůznu kozák ještě
poslední se silou matně brání, ale marně! Jako příboj vodstva, který zhroutí všecko, podevrátí, který spoustu nechá po své stopě:
tak se vepřed prudce hnali Turci. Dva tam hrdinové ještě matně bijí meči bleskem kolem Turky, oba jako jedno jsoutě tělo,
jeden druha mocnou paží brání, jeden od druhého rány oderáží. Než i ti též klesaj’. Nejprv Taras mrtvolou svou pokryl chladnou zemi.
Ku němu vráz poklekl si Ivan, vkleče rány mocné oderáží. Taras šeptem smutně zahovoří: „S Bohem, Ivane můj, s Bohem, Nasťo!“
Ivan vráz se zachvěl, rána prudká zaryla se do těch prsou jeho, které tolik v sobě nesly žárů, které živily kdys tolik vášně.
Červená krev vytryskla a skvěle zabarvila růžně konec hrotu zkázonosné zbraně. Ivan klesl na zem vedle bratra smířeného
a celá se tlupa divých Turků kolem hnala jako bleskným vírem. – Kdo však chvátá ještě odvážlivě, aby ještě naposledy zhlédl
Ivanovu tváři smrtně bledou? Nedbá Turků, nedbá unavení, junák, je to mladý – Stanko kozák! Umíraje Ivan kolem hledl,
Stanka spatřiv bolestně se usmál: „Vrátíš-li se ze dnešního boje, za mne dítě moje drahé líbej. Vyřiď jí, že pokoje jsem našel
ve bratrově srdci přelaskavém; teď že kvapím v ony lepší kraje, kde se s Nasťou oba potěšíme!“ Vyšel zase měsíc v plném lesku
a osvítil zkrvavené pole a osvítil oba bratry, oba blahé nejvýš v smrti okamžení. Rej utichl boje, jenom ptáků černých
houf nad bojištěm si poletoval a krákáním děsným rušil poklid, jenž se rozstřel kolem jako závoj, jenž nám minulosti děje halí. – –
Cookies on Poetry Cove