Máme my zahrádku,
zahrádečku malou
a ve ní jabloňku
starou, okoralou.
Starou, okoralou,
podobna je kmetu,
zvláště v milém máji,
když je plna květu.
Když je plna květu,
jako snížek bílá;
toť ta hlava starce
stářím posněžilá.
A ty plody zlaté,
zlaté, rubínové:
to jsou upomínky,
to jsou mládí snové!
Mládí snové, ježto
v hlavě kmeta dují –
při nich povzdychne si,
ač ho rozradují.
A to tělo šedé,
šedé, rozbrázděné –
toť je dnů těch doba,
jež se k smrti žene.
To slunečko se usmálo,
usmálo tváří jara,
už zmizla zima leskem tím
jako větérkem pára.
A vítr zavál teploučký,
zasmála se hned země;
to všecko, že se usmálo
slunečko na nás jemně.