Žil samoten a v horách tam, kde po člověku ani stín, žil starý Ake sám a sám tak jako podivín.
Tak jako jeden dlouhý den minul mu s rokem rok, a život jeho stále ten tak jako řeky tok.
Do lesa chodil, který blízk, potravu hledat tam, ve mech své horké čelo tisk’ průchod dávaje myšlenkám.
Tak žil jen sobě sám a sám, kde po člověku ani stín, jen bytem mu přírody chrám, žil jako podivín.
Nevěřil nic a pohádkou mu Bůh, on v zanevření na vše žil – a v minulost-li hloubal jeho duch, tu vždy se Ake zarmoutil.
Tak žil on sám, a smutných ve horách tak míjel jemu s rokem rok – tak sobě žil a ve svých myšlenkách to jeho žití – řeky tok! – –
Před chatou sedí – ruce v klín a dumá, hlavu kloně níž – však jakýs šumot, ký to stín, aj, pozor, Ake, neslyšíš? – –
Tu jakés dítě spěchá sem – co to? – či pláče – divná věc – zvedne svou hlavu Ake s úžasem a vrtí jí – dítě tu přec! – –
„Co hledáš?“ volá, „robě ty, zde pusto jen, zde led má stan – aj, tvoje očka slzou zality a oděv křovím roztrhán!
Jak’s přišlo sem? Do pustých skal, kde po člověku ani stín?“ to Ake řek’ a dítě vzal a posadil ho na svůj klín.
„Ach,“ pláče dítě, „mama tam, já nevím, kdo jsi, čí jsi muž, já zbloudil zde – ach, sám a mama pryč je už!“
„Kdo matka tvoje, dítě mé?“ „To nevím – ale hodná moc!“ „Pojď, dítě, v chatu, dítě mé, pobuď tu dnešní noc!“ – –
A Ake starý děcku lože dal i od včeliček lesních med – – u lože děcka bděl a aniž spal, ba stokrát milším byl mu svět.
A hleděl ve tvář děcka ubledlou, a čím víc hleděl, tím se více chvěl – tím více skláněl hlavu svou... Tak v tvář se děcka zahleděl – –
Byl kdysi mlád – už tomu let – a miloval – to jeho žití máj, však marně – měl se dozvědět, že jemu lásky květy usychaj’
a bratr jeho – šťastný sok! A brzo na to zchvátil požár dům; ba nešťastný to byl proň rok – však nebyl konec svízelům –
Nevinně žalován i trestán byl, to působilo všecko tak, že na svět zanevřel a sám pak žil, že na čele mu vyvstal záští znak. – –
Tak hleděl ve tvář děcka ubledlou a známým zdál se být mu každý rys, a více skláněl hlavu svou a bolem pysky hryz’...
„– To její tvář – to její tvář – to oči, z nichž jsem nebe ssál, když osud krutý řekl: ,zmař‘ a štěstí mé mi rozevál! –
Kéž moh’ bych sobě nechat dítě to, jak se zlatem bych s ním si ved’ – ó ne, mně nesmí býti uzmuto!“ Tak mine noc, a ráno dítě jen
matky nevidouc spustí v žel – – však hlasy jakés volaj’ Ake ven a Ake vyjde – stane – ó, kéž by neviděl! Tam paní bledá – růže květ
zlomený, a hlasem třesoucím tu táže se, zdaž dítko tu, a chce ho zpět a prosí slovem horoucím. – Tím hlasem, jenž byl Ake hudbou nebeskou,
který tak rád on slýchal dřív – a slza jemu za slzou se roní, Ake pláce – div! A paní hledí, žasne ve ten čas,
však Ake v chvatu vede průvod ten – a vzkřiknutí, a matka drží zas svůj klenot drahý – čin to posváten! – A paní Ake činí vřelý dík...
„Ó Judito,“ dí Ake přemožen, „– tak náš zde v dlouhém čase styk a mine mi jak blahý sen!“ A paní mlčí, jenom slzou svou
pohnutí jeví – a pak zas líbá tu tvářku dítka ubledlou a „S bohem“ šeptá třasný hlas. – – Tak zůstal starý Ake sám
a uvěřil, že jesti Bůh, a holdy činil mu, když ve přírody chrám se vznesl jeho duch. I minul čas a kolem lid
znal jeho, u něj radu bral, co vešel v srdce jeho víry svit, tu kde moh’, trpným pomáhal. – I mine čas, a Ake byl už stár,
i lehl v lože, ruce složil v kříž... usmířen všeho světa svár – – „Judito – bože, odpustíš!“ – Lid přišel, Ake v loži svém
tak ležel mrtev – veselým se zdál a na rtu stisklém neživém si úsměv milý pohrával. Tak zemřel Ake smutných ve horách,
kde po člověku ani stín – kde ticho panuje a strach, tak jako podivín.
Cookies on Poetry Cove