Z oltářů Věčného až nad obzor
sloup ohnivý se prochví ethernem,
a z hasnoucího uhlí žhavých hor
se zdvihne soumrak v tichu nádherném,
kouř zchladlých paprsků svých proleje
nad unavená rozestření lích
a v balzamických slzách oleje
utiší rány květů krvavých,
nad hříchem země stíny přikryje,
otevře hvězdná okna Tajemnu
a hrubou šťávu barev vypije
a přelije ji, čistou, v kraje snu,
mou duší v teplých vlnách prostře se
v květ fosforeskující rozvitou,
cel unavenou tkání otřese
a hořkou jejich vůní složitou.
Z ní vstane úsměv ranních záření,
když k mému loži chvěl se, zádumčiv,
pohřebních zvonů těžké vlnění
nad modrou dálkou nepřístupných niv,
den únavy, jenž bílým ohněm práh’
a rozkoš síly vypil žárem svým,
čas tajemný, jenž krajem žití tah’
a dýchal hodin rytmem umdleným,
dech vůní cizích zahrad nasycen
a zráním cizí setby u mých cest,
zrak lásky v cizích nocích zanícen
a cizí štěstí v odpovědi hvězd,
zpěv marné touhy hlaholící v snech
na zlatých strunách příštích úsvitů,
kde v moři vůní nových sluncí žeh
plá modrým květem nových blankytů.