Čas prchá kvapnou svojí vlnou,
že mládí přístavu nás unese
ve moře dál, tak nebezpečí plnou,
jež žitím zove se.
Co srdce mladé nám v duši klade,
to v života se zdrtí útese.
A ideály, jež v mládí vzplály,
života prosa otřese! –
Však vzpomínky, jež mládí budí,
oasou v něm jsou převnadnou,
ty nevypudí z naší hrudi
ten život mocí pražádnou.
Vzpomínky družné květy jsou růžné,
jež nikdy neschnou, nevadnou,
jež něhou, vůní v srdci nám trůní
svou krásou souladnou! –
Vzpomínkám těm já pomník píši
dle síly své jen přeskrovný,
já uvádím Tě v snů mých říši
a v její okres čarovný,
v němž moje duše ve sladké tuše
se leskne hávem královny!
Měj kvítí prosté, jak v srdci roste,
jen odpusť, že ten věnec není mistrovný! –