Půl devátá... A zvoník k věži kráčí –
a brzo zvon se vážný rozhlaholí...
A zanedlouho zblízka, ze vůkolí
vše davem pestrým v kostelík se stáčí...
Ten modlí se, kéž Bůh mu chléb dát ráčí,
tam vesničan zas podepřen svou holí
se modlí tiše za úrodu polí,
tam dívka v žertu, onde žena v pláči...
A nevysoké kostelíčka krovy
se zachvívají varhan zvučným tónem,
a v srdcí úhor padá rosa spásy...
Ó básníku, tys roven zvoníkovi,
a poesie mohutným je zvonem,
jenž lidi svádí ve chrám věčné krásy! –