MÁ duše bázní třásla se před žhavým zajetím
tvých němých pohledů, když potkaly se s mými,
a vír, v němž okamžiky svítí staletím,
když za mnou zavřel se vlnami tajemnými.
Den bledých světel kolem nás jak vichr zemí táh,
do duší žhavě vál a z dálky šuměl sněním,
hrál hudbou v nadějích a tesknem v samotách,
a v ticho soumraků si lehal unavením.
A zrak tvůj stále hloub se tměl, má slunce hasla v něm,
i jitra příštích dní, jež jarem voněla mi,
a odlesk noci před mým nejprvnějším dnem
do slzí zlomený z něj sálal hlubinami.
Tu pohled ze všech nejtěžší jsem hodil do tvých vln,
až vstříc mi vystřikly svůj pramen nejtajnější,
a hle! v tvém zraku teskný úsměv chvěl se touhy pln
a v jeho paprscích hrál jiný, ještě záhadnější:
hvězd bílá světla šeptala o hloubce soumraků,
snů slunce magická do nocí vycházela,
a v duši unavenou množstvím zázraků
květ prvních, nejskrytějších růží naházela.