Šla životem tvým smrt a mlčením vládla, den každý ránu svou a tajemnou svou ztrátu měl. V plamenech zrála láska tvá, jak tvrdé hrozny sládla, a v každém znovuzrození zrak jasnější se skvěl.
V sluch stále jemnější, duchové hudby příval, hlas mistrů rodu našeho ti šuměl do samot, z pohybu země letící a větrů tiše zpíval, z návratu jar a polibků, z nedočkavosti vod,
ze chvatu připravených žní a z ohně slunečního, jak opojené rty když nad zemí se naklání, ze smíchu dětského za smutku večerního, z volání ptačího za váhajících svítání.
Svůj život růsti cítil jsi, tvé ticho měnilo se, nad cestou tvojí nesmírným se rozklenulo dnem: jak odcházejícímu milenci květ každý v jitřní rose tajemství noci tvé ti šeptal s úsměvem.
A silen věky mlčeti, zákona skrytou něhu, vesmíru pohled nejhlubší jsi tušit’ počínal... Zem’ zněla kroky zástupů, hlas mistrů vanul s jižních břehů, nad veleměsty severu den horký usínal,
tisíce srdcí pělo v srdci tvém. A září zádumčivou když světlo neznámé se vyřinulo světlem tvým a větry z pólu mlhami když lehly nad tvou nivou, jak zahradník své růže přikryls na podzim,
a pozdravil dni přechodu, v tajemství smrti zahalené, šum rodných pralesů, mateřských moří solný dech. A v kypění vln syčících své slunce rozpálené do hlubin viděls klesati ve zlatých západech...
Tak z času, vítěz, vystoupils jak z vozu válečného, ze středu bratří svých, u cíle v jemné únavě, ran sladký rozsévač. A do soumraku svého za námi odjíždějícími hleděls laskavě...
Cookies on Poetry Cove