TICHÝ OCEÁN

Hlas našich slavíků v tvém šeru jiskřil se. A poupata jak hudba vřela při rozvíjení. Tep srdcí, vesel údery... V lanoví zvonil jitřní vítr tvůj a zrcadlená do zlata zem táhla kolem nás jak nábřeží královské nádhery.

Však před námi a nad námi, nad mysteriem hlubin tvých oceán tichý světů neviditelných tisíci hořel drah; a stále jemnější, jak vodopádů šum ve sluchu nemocných, žal země, navždy ztracené, se slíval v našich myšlenkách.

Na květy její vzpomněli jsme, žádostivě vonící a v skrytém ohni jejím vznícené jak přiblížení rtů; na každou lásky vteřinu, jak zabloudilá včela zvonící, když o sklo oken naráží do zledovělých blankytů.

Na slova soucitného schýlení, extasí svatý nach a na hlas duše andělský, když bouři krve tiší mocí svou; na vise proroků, v nichž jako větrem pozdvižený prach pod koly tvého vozu triumfálného hvězd miliony vrou.

Na slunce konejšivé pousmání v zoufalosti dní, když náhle vzeplá na věcech jak zlacení tajemných nápisů, na vlídný pokyn hostitelky zástupů, když pole obilní se zaskví z obzoru jak skývy bělostné na míse z jaspisu.

Na noci za námi, v jichž nebezpečném ztišení jsme bloudívali, cizinci, jak v pralesích melancholických krás, co zatím z dálek úpělo tvých splavů věčných šumění a ze tvých mlýnů zakletých kol monotonní ráz.

Jak všechno tichne z těchto míst! Po moři němém veslujem, slavíci letí v dálce před námi, nad námi výše bez hlasu... Však naše zraky odměnou, čím víc se břehů země vzdalujem, tím čistěji zří prvotní nádheru její svatou v úžasu.