Po černém koberci, jejž k mému loži stínem v šat vonný kašmíru Noc tkala kyprou vlnou, ty’s přišla, Milá má, a nalila’s mi vínem svých retů hořkou číši plnou.
Mé tělo projala’s jak bledá záře divem, v mých nervech hořela’s jak umírání pocit, a pohřben v loktech tvých, jak v chladném hrobě živém, pod tíží polibků jsem unavený procit.
Ó vteřin propasti, jež dálkou let jsem měřil, o prchlá vůně jar na krůpěj vteřin slitá! Snů našich záclonou se zážeh věčna šeřil, jak den, jenž na východě svítá,
a k točnám Tajemství šla’s ruku v ruce se mnou, kde z lustrů zářivých do jisker, hran a faset hrál zázrak Věčného, na nebes líchu temnou jak zrní safírů a bílých ohňů naset.
Kdy sedla’s k pianu, že po klávesů sněhu tvá ruka chvěla se na vlnách luny plání? A pěla’s život můj, večerů mrtvých něhu, romanci snův a odříkání?
Mých hodin spící sbor v tvé hudby náraz ožil, jak zvonů stříbrných angelus roztál tichem i píseň krve mé, již žhavým rythmem do žil mi mládí vlévalo a skandovalo smíchem.
Bol tužeb spálených z tvých tonů kouřil v dýmu, v kadencích rekvií, jak slzy v tváři zasech’, a v žeň mou uzrálou třás touhu k Nejvyššímu, jak rosu sladké manny v klasech.
Mdlou vůní dýchal čas, když píseň tvá jím chvěla, ve hrozny cizích vín se slila květem taktů, a dávných sluncí žár i nocí hvězdná čela v tvých rythmů shlížela se v černém kataraktu.
Pak v tony tajemné strun zvířením jsi sáhla, až množstvím výchvěvů se vzňaly modrým jasem na žhavou osnovu. Však oněmělá táhla tvá hudba Neznámého hlasem
v mém sluchu smrtelném. Pod klenby ticha kanul mé duše ztlumen pláč, a v mlčenlivém stesku až v okna andělů, jak oběť vůně vanul žal budoucí mých dní a ozon příštích blesků.
Cookies on Poetry Cove