Svět rostlin. Bez hnutí stromy sní o svých cestách
staletími tvarů. Šťávy země v rozkoši tekly jim ze tmy
a sladké bylo, ssajícím, jiskřící mléko slunce.
A nejvyšší rozkoš: dáti lahodné formě
rozkvést tajemstvím tíže a větrů a světla. V hlubinách sálá
vzpomínka ohně. O nadbytku číše přetékající a polibků slávě
hovoří vůně. Ať přijdou hmyzy všech tvarů,
i na ně čeká zde dílo a nejpříšernější
jak nejkrásnější uvítá stejně měsíčná bledost
i vášnivé zardění květů. – Má duše, daleko od nás
teče zde život, hučení řeky vzdálené nocí.
Pod hvězdami mlčenlivými slyším ho šumět,
jak varem se kouřil v ohnivých letech třetihorních. V zrcadle jeho
nádheru barev svých uzřelo jitro i večer, tajemný odlesk
věčné krásy. Daleko za námi teče a valí své hloubky do moře,
jehož vlažné a jako krev sladké vlny nesly nás v ostrovy tyto.
Ale ticho u skalních pramenů vládne a u břehů budoucích zemí,
a němý je lidskému sluchu stejně pád světů
a první zavíření nového slunce ve tmách mystické noci,
jako skládání vůně a koření žízeň.