Po utišení nesčíslných požárů, když soumraky, jak popel plný jisker, v závějích se položily mezi válčícími tábory, svých sladkých bratří hledat vyšli jsme
v příměří. A podle blednoucího vyzáření aureol jsme krásné hlavy jejich poznali, opřené o kamenné polštáře
jak ve snění. Však páry jitra nového se srážely na jejich čelech rosou smrtelnou, a v onen večer, který šero své
nad tisíci dní našich rozestřel, pod všemi svými polibky jsme cítili jich tahy tázavé a vynucený jejich úsměv záhadný. – Bdít budeme nad stany bratří spících v modlitbách,
a stromy, vody, země budou s námi teskniti i města přátelská. Uprostřed černých oceánů zničení ostrovy mlčenlivé budou naše sny, a loďstva mrtvých, v horká pásma plujících,
na horizontech siných světel uzříme. Nehoří všechny květy tvé se všemi hvězdami nad hroby nesčíslnými jak lampy náhrobní za večerů v oktávu tajemném tvých vítězů?
A nestvořil jsi miliony jazyků od hořkých povzdechnutí trav a mechů pokorných až k výmluvnosti plamenů a bílých sluncí v zoufalství, by zakvílely v tisíciletích tíž kletby tvé,
žal věcí pomíjejících? A se všech břehů kosmu nepláče šílenství rukou marně rozpjatých, tep srdcí oddělených nekonečnostmi?
Hřmí ve všem žíravé tvé proudy propastné, vře jimi kámen, krev i myšlení, oblaky věcí věčný vítr v nesčíslné formy přelívá a místa jednoho se netkl nikdo rukou ani myšlenkou
dvakráte. A naše vlastní bytost záhadná! Na hranici své žalmy pějící v šarlatném plášti plamenů!
A s lehkostí, jak obraz nekonečna ve zracích, tíž provinění tajemného nesoucí, sen tragický tohoto vesmíru! V ohnivých řasách měnivých a nádherných,
jež do tváře jí šlehají tvým větrem zdouvané a vesmír dávají jí zříti plameny jak závojem, v třesení zatajeném stojí vztyčená. A rozjařená jako v šílenství
tisícům smrtí v ironické tahy pohlíží, z všech černých rukou přijímá číš halucinací a ve přípitku extatickém životu a slunci, smíření a nadějím
až ke dnu v temné rozkoši ji dopíjí a dychtivě svou ruku vztáhne po nové a po nové, od věků k věkům nenasycená, rty žárem žízně v jedno s číší ztavené,
při každém odtržení ledového kovu krvácející. Dni naše nocí odděleny jsou, však naše noci jako vlna vlny dotýkají se
všech nocí vesmíru. Setkání naše odloučením jest a odloučení naše setkáním a v setkání i odloučení bolest jediná,
jíž nejvyšším jest výkřikem mlčení. – Však ráno, v šiku svém až státi budeme, kruh slunce žhavý, k zemi obrácen,
polnice měděná v tajemných rukou, září zastřených, hromovým hlaholem se zachví válečným. A smrti poselství, zvuk letem vibrujících šípů světla nejtajnějšího,
včel hudba mystická nad vegetací duchů vířící, melancholický úder tvého ladění pro výši tónů v hymnech vítězství po věky znějící – nad naší hlavou zazvoní: signály z nejžhavějších ohnisk tvého bojiště,
jež vyvolené volají na křídla neviditelná, by kryli útok těžkooděnců tvých, zápasících na zemi. Všech duší hloubkami se rozhlaholí najednou a tisíceronásobné se roztříští tvým celým stvořením,
chodbami nesčíslnými tvých labyrintů mlčících, žaláři podzemí a zahradami jar i galeriemi tvých liliových světel kouzelných. Co naše bolest v těchto jistotách a závratích
a oddanostech, jejichž gesta podobná jsou zoufalství? V jiskření úsměvů jak v hledí oslňující svých tváří sinou bledost ukryjem a k bratřím obrátíme zraky radostné
jak prameny, v nichž jitřní slunce odrazilo se: i budou podobenstvím zdroje svatého, kde jako zrna písku, k výši zdvižená všech vodstev rovnováhou tajemnou,
souhvězdí rozmetená ethernými vlnami v azurech bolesti a spravedlnosti se usmívají zlatým vířením.
Cookies on Poetry Cove