Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí kráčeli smutni. Cizí byly si duše jak by každá z jiného světa po tajemném ztroskotání zachránila se na zem. I snily o svých ztrátách.
O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether; celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života harmonického, o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských nížin,
v modrých preriích vzduchu a vody: v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří, v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda horských růží šlo spáti a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí,
tančících v rythmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi zářící láskou. Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemná slova, jež jako rozhozené zrní lákají ptáky. A zvířata lesní,
která neokusila krve, je přítulně navštěvovala. Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi. O rozkoši práce, slavnostním zvonění kladiv, zkrocení ohně, závratích boje, signálech jízdy, sladkosti nebezpečenství, hrdosti dávajících,
smělosti ruky, jež hází tajemné sítě nad národy a o slovech, jež jako smolné věnce padají na města nepřátelská. O pýše orlů na horách osamělých, jejichž vířící křídla rychlostí letu zdají se nehybně ztuhlá jak z kovu
a stačí zrakům protínajícím soumračný vesmír jak hvězdy. O rozkoši zničení, triumfální jízdě cyklonů nad rovinami, požárech lesů, ledových vichřicích polů, o démonickém výsměchu živlů, které v řinčení přetrhaných řetězů blesky vybíjejí se v chaos.
O tragické žízni hledajících, honbě, která tajemství stíhá cestami nesčetných světů, ústících v jediném světě, zmateně probíhá tisíciletími, číhá na předvěkých pohřebištích a jako na skoby řeřavé ještě, dokuté právě posledním úderem kladiv,
na slunce věší svá tenata neviditelná a lovecké sítě spouští v plamenná moře, která je tráví jak pavučiny. A odsouzená hledati věčně mate se mlčeními, která si kolem ní odpovídají
v magických dotknutích rukou, v agonii mučených zvířat, v početí zakrytém blesky, v šílenství strhaných zraků i v pýše zahrabávající do země stopy, jimiž jsi kráčel. Snili o rozkoších nejistoty a hry, rozčilení tržišť,
o zmatku tisíce jazyků, pokřikem plnících duši jak přístaviště, kam ze všech moří se vracejí lodě a kde orgie bázní, nadějí, krve a hříchu přehlušují hukot moří a pozdravnou střelbu a orchestry přijíždějících.
A večer o sladkosti hudby táhnoucí nábřežími jak etherná mlha, do níž se stápí tisíce světel, nad řekami, jež jako žíly studené záře zdají se prýštit z měsíce. O ženách záhadných, zemdlených tíží své krásy,
jež volají milence písněmi zadumčivými. A jejichž šepot a vlnění šatů zdá se zakleto v květech a dřímotě keřů: bílé, ve fosforném jiskření drahokamů a rtů, halí se v soumrak, jak by jich ruce, s pohyby hadů uspávaných kouzlem,
házely zrní magické vůně v srdce zapálená jich zraky a v omamném kouři k odpovědi vyvolávaly duše mrtvých. Ale nejposlednější ze všech (jak jsme zakvíleli láskou!) miliony vyděděných, mravenci, kteří vyhrnuli se z lomů,
otroci, kteří plíží se žitím jak sady zapovězenými, táhli kolem nás mlčky. Umdlená jejich duše neměla snů. Jen v zajiskření očí při úderu rány neočekávané viděli nad sebou klenutí nebes, zčernalé soumrakem věku,
jako strop ponuré dílny, začazené prací tisíciletou: dmychaly větry do výhní pod obzorem, v Gehennu rudého žáru, kde celé pralesy vyvrácené zdály se praskat vln ohnivou tíží, a jako bubliny vyfouklé ze skla, blankyty země objímající,
hrající duhou a modrem, kopule etherných paláců štěstí, okna na vrcholu klenby pro světlo s výše, se tavily v páře, a kroužily pěnou po hladinách varu připraveného, jehož reflex přes celý hvězdnatý zenit se šířil
a v sazích mraků se chytal, jak zlatý písek slepený krví: gigantské pohybující se stíny promítaly se na něm, jak obraz tajemného zápasu kolem věčných ohňů: Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všech
poznávali se znameními. Jako slib jiných nebes a země viděli hrůzu a nádheru věcí. V plnosti nesčíslných forem cítili prvotní napjetí tvého tvůrčího dechu, jež jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásy se jiskří
nad krajinami oblaky věků zatíženými a ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého. Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce. Jistotou cesty vnitřní radost, nepohnutá, bílá a silná jak slunce,
jež, třeba neviditelné uprostřed bouře a noci, dle věčného zákona vládne zemí. Vítězů matku a sestru ve květu tisíciletí, na rtech zardění jitřní, vítali ženu a souhvězdí letní Orel, Labuť, Delfín a Lyra
vstávala v záři do jejich nocí, po dni, který se dloužil. K milionům trpících bratří bylo poslání jejich jako k najmutí dělníků k stavbě. Ale aby žhavější byla slova najímajících a ruce odměňujících horkostí touhy,
tvá spravedlnost, silná a vládnoucí smrtí, rtům jejich odňala vzpomínku na všechnu sladkost země.
Cookies on Poetry Cove