ŠŤASTNÍ

Nebezpečná mlčení lehla do našich samot a v hlubinách lesů, kde nejvyšší vrcholy stromů šeptaly o rozkoších světla, dlouhý výkřik se zachvěl – a žízeň se sklonila k pramenu krve. Mezi námi a hvězdami táhnou oblaky země.

Tisíci ohnivých očí do našich nocí se výsměšně dívají města, a v zahradách hudby, kam hvězdy se třásly jak rosa, vůněmi vydechla žádost. Staletí příští a minulé viny potkávají se v šílenství davů, a ruce, jež umdlené zdvižením k výši a k modlitbám klesly,

o žhavých dotknutích šílí, a čisté naše snění nás neposlouchá. Milé tváře v duši nám zesinavěly, slova zalkla se bolestným smíchem, žíravá atmosféra naše květ barev a věcí nám vyssála v stíny. Parami kouří se vody, v nichž plujem, naše vesla v nich zkameněla,

ruce napjaté bolestně sotva je drží pro tíži, nehybně visící do vln, a závratí jala nás sugesce hlubin. Tak promluvila tma k vaší duši, ale němá k bolesti vaší a k pohledům vašim, jež ztratily hloubku, zůstane země:

sen její bloudí daleko před vámi, slabými, v tisíciletích, vonný a třesoucí se v paprscích Nejvyššího. Ó šťastní, kteří jste vstali z těch chvílí volní a čistí a otevřeli své oči, zavřené vírem větru nepřátelského!

Podobni Silným, když vyšli v den smrti s modlitbou na rtech: křídla bytostí vyšších údery svými dávala rytmus jich krokům, a jejich úsměv, magický, poručil slunci: Zastav se nade dnem naším a nezacházej,

až dozraje úroda setby a píseň díků zapějem na bojišti! I zastavilo se slunce nade dnem jejich a nezašlo ani ve staletích, neboť den vítězů, jenž tisícům rozdává světlo, na věky svítí. Ó šťastní, kteří jste vstali z těch chvílí volní a čistí

a modlitbou svojí jediným úderem křídel dostihli vonných snů země: ze zahrad neviditelných, štípených tisíci mrtvých, jež čekají vašeho díla, vdechnete zhluboka vůně posilující.