Když slunce západní se chvělo na stromech
a v kmenech hořelo jak červenavá rez,
ve vůni jehličí když splýval trávy dech
a zvukem kovovým když hmyzem zvučel les,
když houštin závoji si vítr tiše hrál,
jich třásní zelenou když rudý tkal se lem:
tu šípy paprsků, z nichž každý mědí plál,
jak čočkou broušenou svou duší sebral jsem.
Bor černý v pozadí, sloup z uhlí každý kmen,
spád tmavých zelení, jež pohlceny tmou,
a v větví skulinách, kde modře zmíral den,
jak azurový prach by padal nade mnou,
vše, zrak co bleskem jal, i keře, houšť a strom
a trávu hořící, jež plamenila zem,
les, blankyt, paseku, zář, barev tón a lom,
jak v plátno napjaté v svou duši vkreslil jsem.
Však slunce klesalo a ohněm rudý mech
do černa ohořel i pružné stonky trav;
a světla vodopád, vln jas a zář a šleh
přes obzor přelil se jak přes ohromný splav.
Tu smutek západu, jenž z modrých dýchá par,
nad zemí ztišenou když zapřádal se něm,
jak vůni opojnou, z níž voní noc a zmar,
ve flakon z křišťálu, v svou duši zavřel jsem.