Co v záři zhaslých dnů pod žárem zchladlých jar
ze setby mrtvých sil mi zrálo v květný tvar
a v jitrech růžových v mých citů vlhlo vláze,
jak buket v emailu v své duše chovám váze.
Z ní parfum života mdlou vůní dýšící
mi vane natrpkle, a jak bych v ložnici
na květů polštáři spal v těžkých silic lázni,
ze snů se vzbouzím sláb a s neurčitou bázní.
Kdo květy hořké jen po mojich cestách střel,
bez ohně mrtvý nach, bez jasu korun běl?
Proč z něhy vzpomínek mi sladká esenc prchá
a v duši zhořklá tlí jen mrtvých vůní sprcha?
Má myšlenka, toť svit, jenž zlomený a šer
plá polarisován z mlhavých atmosfér;
a v hloubkách tajemných do tmy mé duše vnořen
života trouchnivý v ní světélkuje kořen.