Okamžiky slavného smutku dýchal jsem z atmosfer Tušení,
když paprsky Věčného proťaly teskný sen,
jenž mlhami kouří se v mé duši z tajemství věcí.
Tenkrát opojení nekonečných jar sálalo z kalichů květů,
záření nespočetných dní zpívalo v narážení bílého světla,
tisíce neznámých nocí pršelo zlatými lijavci hvězd.
Staleté hymny budoucích lesů šuměly v korunách stromů
a bohatství nekonečných žní vlnilo se ve vlhkém výdechu země.
Ze zraků milenců lila se rozkoš a smutek nesčíslných bytostí,
plamenné požáry příští touhy hořely v růměncích tváří,
ve vášnivém vlnění slov třáslo se pohnutí nezrozených davů
a v modlitbách věčná úzkosť budoucí nejistoty,
ubitá pýcha myšlénky blednoucí před utkvělými pohledy Jeho.
V těch chvílích smutek můj byl jediným vzedmutím věčného smutku
rozlitého staletími, zaplavujícího národy, zmítajícího vlnami duší,
rozžhaveného v ohnivé brázdy fosforeskujících vln
pod němými klenbami nocí,
z nichž výkřiky otázek vracejí se echem vysíleným dálkou
bez odpovědi.