Všech duší skrytou hloubkou hlas lásky tvé se vlní,
z hor nebezpečných stádům tvým se chví jak tóny šalmají;
a v omámení jeho jdou bratří nesčíslní,
a přece, odkud přivanul k nim, nepoznávají.
Mystický jetel bílý na úhor duší rozséval jsi,
do povržené trávy pokorné, za větru jarního:
den žhavý šlapal po něm a on jen vůní stěžoval si,
hospodář o něm nevěděl a jeho včely znají ho.
Je skrytá tvoje láska, však sladkost jejích vinobraní
jak v hrozny tajně nalívá se v zrna hvězdných systémů; –
nad každým duše procitnutím podobna písni ranní
a z noci vytrysklému květu slunce zlatolistému.
V ní času modrý blankyt, lesk nepřeplutých moří,
hosannah smíření, jar extatických dithyramb;
k slavnostem jejím jasným milenců srdce hoří
jak v jemných rukou éterných tisíce vonných lamp,
a v šera vnitřní klade se světel zlatohlavem
na světů stupně mystické, snů vzácných sady rozvité,
kde duší miliony ve vření nedočkavém
se vlní k tobě stále blíž na volání tvé nepřetržité.