ŠÍLENCI

Bloudíme tajemstvím země, ptáme se věcí mlčenlivých na jaro, které nepřichází, na květy, které se nerozvijí; vždy s jedním pozdravem větrům, jež do věků budoucích vanou, vždy s jednou myšlenkou nedomyšlenou, písní nedozpívanou,

přísahou vázaní svědkové mysterií. Nevlastní děti tvoje, ó země, byli jsme bolesti mlékem jako na prsou svedených matek svých odkojeni; kde naši bratří pili z tvých drobných a sladkých pramenů vděčně,

před slanými vodami oceánů my stáli, žízniví věčně, a jenom tragická hudba jich bouří dala nám opojení. K modlitbě díků my klekli, kde nesčíslní tě proklínali, a plakali jsme tam, kde nesčíslní ti dobrořečí;

hlas náš se jiskřil jak slunce, když bázní oněmly miliony, a když vítězům k návratu v triumfu hřímala srdce a zvony, rty naše, prorocké, stiskly se v mlčení bolestnou křečí. Knížata země i otroci do krve ubičovaní

jak bratří vcházeli v modliteb našich katedrály: pro všechna čela poznamenaná polibek míru jsme měli, snům země nejtíživějším jak povzdechu matky jsme porozuměli a tam, kde bratří odvrátili se s hrůzou, my ještě milovali.

V úsměvech krásy i v přítulných pohledech věcí hořelo pro nás hrobové světlo našeho zasvěcení; z ticha agonií k nám vyvřel polibků dychtivý šepot, z ticha hnusu a umdlení – mladistvých křídel jásavý tepot,

z ticha rozkoše – mlčení vnitřního ohně, v němž pracují zatracení. Od jitra k večeru svému šli jsme jen přes věky příští: když jsme se bratřím nejbližší zdáli, nejvíc se vzdalovali; nejchudší, ze vzácných světel, mramorů, tajemných kovů

k Věčného slávě my stavěli chrámy, nádheru vraceli slovu, a pokorní, jménem tvé mystické moci nad dušemi kralovali. A ač jsme nesčíslnými životy žili, žárem všech květů kvetli, sluncem své lásky jak oblak pozdvihli v azur ilusí vesmír celý,

k zvířatům ve jhu se skláněli jako k bratřím zakletí svého, všech početí cítili slast a v lůnech bolestná hnutí nezrozeného a ve svém srdci oheň všech srdcí – stáli jsme osamělí. Jen mrtví a z věků příštích se blížící bratří

odpovídali k radostným poselstvím našeho zaslíbení; v prahnutí naší vůle jak omdlévající v poledním žehu umlkávali, zbledlí, nejdražší naši a našich pohledů něhu přijímali jen s bázní jak těžce nemocných nebezpečná políbení.

Za zrádce země vyhlásili nás tajně, když její slávu, věčnosti jitřní požár, jsme v extasi vítali na kolenou: o ženě, královně nové lásky, když jasnovidoucí jsme snili, o muži, vlídném pastýři živlů, knížeti mystické síly,

jenž ovládne bolest v plameny nejvyšší touhy proměněnou. O slití všech milionů v Jediného Člověka vykoupeného, kormidelníka duchové země, jenž k břehům tvých tajemství pluje, ve směru svatých tvých větrů pne plachty, předené tisíciletí,

a novou řečí, mocnou jako řeč andělů, čistou jako řeč dětí, květy tvých zahrad neviditelných pojmenuje. – – Ale ani v zářících mlhovinách světů nejvzdálenějších míru jsme nepoznali, moudrosti němé mrtvým jsme záviděli:

nad každou krajinou krásy, kam zrak náš výbojem dostih’, znamení tvého panství suverenního ve všech nekonečnostích, před námi hrozivě tmí se vyššími duchy střežené citadely. Z blankytu tisíce blankytů vyšlehlo v gigantských polokruzích

galerie tvé stavby, vždy duchovější, bezmeznou perspektivou; od hvězdy k hvězdě, jak roje do nových sídel, v dráždivém červnu tvé vůle hierarchie duchů se snáší, mystická včelstva jednoho úle, o sladkém pracují díle s tajemnou písní zádumčivou.

Čím výš, tím hlubší a ukrytější je zápas, osudnější víry tvé slávy; čím blíže k věčnému moři, tím s větších výší hřmí vodopády myšlenky naší, co krůpěj, to vyvření ohně v nárazu světů: rozdrcena jsou slova jak zrní v stoupách tvé bouře a v letu

jak popel padají na naše hlavy před majestátem tvé vlády... A tehdy, před našimi zraky uzavřenými, nový kosmos se mihl: jako sloup rudý vedla nás k němu sluncí všech dráha mléčná; a z řeřavého poháru touhy, kde snění zdroj magický vysech’,

žízniví věčně, poslední víno jsme pili na našich tlačené lisech, nesmrtelnosti nápoj, zničení tvarů, zmámení nekonečna.