Nám v jediný refrén roztála romance mládí. V šer dnů pohledy naše se líbaly jak v jediném objetí zachvění dvojí. S rozkoší dýchal jsem vůni tvé krve a v zahradách snů jak milenku u pějících vod má duše hledala tvoji.
K nám mluvila touha a vášeň, hrůza a síla a hřích i zastřené tajemství zkamenělé přírody jedinou řečí; má myšlenka s tvou měla na tváři jeden jiskřivý smích i stejné stažení svalů a zblednutí bolestnou křečí.
A nádheru noci dušema dvěma jsem jímal a ssál, jemné fluidum hudby chytal jsem dvojí nervovou spletí, a zázrak krásy, dvojím vězněný zrakem, v smutku mém hrál, jak paprsek dvojitě broušeným sklem když rozžhaven sletí.
Dnů zetlelých mlho, jež házíš do duší rozklad i žel! Neznámých moří mrtvých výpary žhoucí a solné, v nichž vadnou aleje rozvitých nálad a žíravý pel do květů na růžové zvlnění vůní se sráží a prolne!
Kdo rozložil slitá dvě světla? Kdo úsměv můj v tváři tvé zhas’? Kdo našemu hlasu dal cizí přízvuk, že smyje se s duší? Kdo ochromil jemné chvění dotyku? A hodil tajemný kvas do našeho vína, jenž jeho žehnutí opojné ruší?
Proč v sadě mém záhon tvých lilií léta vyprahl zmar? Jak plovoucí ostrov urvaný z břehu mizíš mi v dáli. Ve vůni vzpomínek mých zhořkl tvých esencí čar, v němž hvězdy minulých nocí a záře mých úsvitů vtály.
A cizí mi touha tvá jak žena, z níž piješ rozkoš svých dnů. Z mých očí již neřine příval tvých slzí v bratrském zdroji, a jenom nad hroby minulých jar, na hřbitovech snů, jak fantom milenky mrtvé má duše potkává tvoji.
Cookies on Poetry Cove