Z výsluní tajemného žár do mé duše dých’
jak upomínka světla do zraků vyhaslých.
A z mlčení, jež válo v mých stínů černý vzrůst,
se třásla marná sdílnost jak pohyb němých úst.
Zlá žízeň z hlubin věcí mi v tváře zadechla?
Či blízkost věčných vichrů má touha zaslechla?
Žeh nocí stravujících jsem v duši ucítil
a z mraků potrhaných den věčný zasvítil?
Či znova, sestro dálky, můj přízrak, bled a tich,
slov příštích tíži na rtech, šel září zraků tvých,
a výkřik němé bázně, jenž vstříc mu letěl tmou,
z niv mrtvých ticha tvého jsem slyšel duší svou?
Prach siný jiných sluncí se skládá na všech snech,
a lilií všech vůně má smrti silný dech,
a nejhlubší hlas duše, když zazní touhy pln,
v svém zádumčivém chvění hrá hudbou věčných vln.