Zas dávná bolest v záření zraků mých mrazivou mlhou se vssála,
a řeřavé vydychování barev mi srážela v bělavé kotouče chmur.
Touha má, dušená, v třesení chorobném dotknout se bála
myšlenek rozžhavených klaviatur.
Šat soumraku duši mou oblékal, z doutnavých, palčivých paprsků snován,
a ticho do nejhlubších, hrobových poloh sjíždělo klesáním škál.
Den odcházel, zarmoucen, útrpným pokynem hodin pozdravován,
jak od lože mrtvého ode mne v zádumčivou svou dál.
Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, jenž Vzkříšení zpívá,
nepodrobená času, vítězná nepřítelkyně snu,
podobná noci, jež jediným pohledem do všech oken se dívá,
a všem pohledům otvírá jediné okno k věčnému dnu.
Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, v němž utajen leží
výkřik mé matky, jak v první mou hodinu chudou síní se táh,
i poslední výkřik, příšerně jásavý, jenž v hlubinách duše mé střeží
tohoto snění slzami vlhnoucí práh.