Byl jako plod, jenž přezrál žhavým létem, byl jako těžký, plný klas a zkušenosť mu v skráni bílým kvetla květem: bylť jako mléko bílý jeho vlas.
A v modravých těch očích bylo snadno té dobré duši popatřit až na dno. A na statečku skrovném hospodařil s svou ženou dobrou mnoho let,
a syna měl, jenž dobře se mu dařil: on věnoval mu potu svého květ. Leč jako požár větrem v plápol nícen, tak požíral mu statek dluhů jícen.
A on ten plápol potu proudem hasil, a pracovali s ženou o překot. Leč v osení mu osud trní nasil: tu dobrou ženu schvátil smrti hrot,
a brzo na to v krátké času době též synu jedinému ustlal v hrobě. On zachvěl se jen před osudu střelou, a stateček pad’ dluhům v lup;
tak naději mu osud porval celou, jak úrodu když zničí příval krup. Jen jedinké mu pole ještě zbylo, jež po rodičích dědictvím mu bylo.
To pole rád měl, v smutku svém je pěstil, tam prací plašil bolu mrak – a klas když zralý na něm zašelestil, to dobráku se trochu zjasnil zrak.
Vždyť Bůh mu dal, Bůh vzal, bud' Bohu chvála – a dědičná mu hrouda přec kus chleba přála. A po práci vždy na tom poli sedal, když slunce sklánělo se níž,
a zapomnění kvítek na něm hledal, tam modlil se, když svírala ho tíž – a každá hrouda šeptala mu těchu, a povzbuzení v každém cítil dechu.
Leč přišel přítel, vlas též bílý nosil, znak zoufalství mu v zraku plál, a kmeta našeho tu vroucně prosil, by při půjčce mu za rukojmí stál;
a na kolena padl takřka před ním – a on zaň ručil majetkem svým sledním... A křídlem svým čas dále tiše mával – a příteli smrt dechla v skráň –
leč statek malý měl a dluhů nával! – Kdo ručil, platí. – A právo strašná zbraň! A kmetu našemu šel osud kalich podat: měl nectným být, neb dědictví své prodat!
Té noci nespal...Jak se prsa šíří, jak vzdýmají se výš a výš – – A pod lebkou mu zoufalství pták víří, v leb křídly bije jako vězeň v mříž!
Ó, neštěstí, jak hořká je tvá číše a ruka tvá jak ostrým hrotem píše! To zrnko zlaté, jež mu zbylo dosud, jež zmozolená chrání dlaň,
to pole otců rve mu divý osud! Ó, přátelství, tys velkou vzalo daň!... A nový den když zemi zase zlatil, tak pole prodal, přítele dluh zplatil.
A pak se vlekl podoben jsa stínu – měl bledou tvář a rudý zor. Byl starý strom, jenž vyrván z země klínu, byl skály kus, již podryl bouře spor.
Však nemluvil, že srdce pálí rány, jen v upomínek zavíral se brány. Byl večer jednou. Cos ho tajně táhlo, by k zděděnému poli šel. –
Už jeho není! Jak to v duši prahlo, co ústa vzdechů, zrak co slzí měl! – – A na políčku obilí už zrálo a vítr vál a v klasech jen to hrálo!
A zdálo se mu, klasů nad šumotem že vyčítavý splývá hlas: „Hle, tyto hroudy pod tvým vlhly potem, zde tvému otci vlhl prací vlas,
zde závodil jsi v práci s dobrou ženou, a tys tu půdu prodal posvěcenou! – Už není tvá, dá jinam plod svůj ryzí – Měl’s ještě tu a nemáš víc...“
A klasy šeptaly: Je cizí, cizí! A stébla šustí: Slzou pokrop líc!... A ráno nalezli ho – divné soudy – jak mrtev ležel u otcovské hroudy.
Cookies on Poetry Cove