Vzduch světlem hořel, v těžkou vůni stlíval,
kov její písně v sladké stříbro tál,
a smutek dní, jenž v duší zrcadla se díval,
před jejím prahem okouzlený stál.
O Minulá! Když smrti věčný passát
ze zátok stínů v modrá města táh’,
v tvůj pokoj písněmi a dívčí vůní nassát
do oken leh’ a kvílel v mrákotách,
v plyn uhelný se v řasy záslon tiskl
a dechem padal duším do snění,
tvé písně žhavý proud, jak výkřik světla vtryskl
v orchestr tajemného mlčení.
Zas hořel vzduch a v těžkou vůni stlíval,
kov zvonů v tvrdých intonacích tál,
a smutek dní, když v duší zrcadla se díval,
u tvého prahu zadumčivý stál.