Noc podzimní se tmavým dívá okem
a ani hvězdy v zřítelnici nemá...
Jak spánku obět zabitá a němá
spí celá víska v klidu přehlubokém.
Jen z mojí jizby nesmělým svým krokem
zář lampy letí okénkama dvěma...
S ní vítr mrazivý, když mává perutěma,
jest ještě spánku nezmoženým sokem.
A v klidu tom dav psů, jenž statky hlídá,
tam po vsi vyje, kňučí si a stýská,
a z druhých vsí mu sbor zas odpovídá...
A občas s větrem hučí to a výská! – –
Co to?... Aj, kolem vesnic plouží se to bída
a psi ji cítí, že už chatám blízká...