Řekl jsem: Sestro, jež záři vyhaslých sluncí máš ve zraku,
prodli a studenou ruku svou mi (bych zahřál ji) ponech.
Byl večer, a něco teskně minulého vonělo v soumraku
a plakalo kovovým zaštkáním v zvonech.
I uviděl jsem ji, duši svou, zardělou mladosti záchvěvem,
jak vystoupla jednou do šedivé mlhy svítání mého:
zapomenuté dítě, jež před bouří hraje si s úsměvem
na prahu domu uzamčeného.
V závoji bílém a veselou, jak družičku v průvodu pohřebním,
a šťastnou, jak v domě, kde oheň vypukl v noci, dech spících,
panenskou nevěstu v modlitbách přede dnem svatebním
nad loži umírajících.
Dechla mi do tváří, jak vůně odkvetlých růží když zavane
ze vzdálených zahrad a na rtech usládne v pocel,
a záclony záře východní, z nejčistších paprsků utkané,
mým nemocným touhám zavěšovala do cel.