Na starém pianě, v kovových strunách spících, jak z rozvlněných harf jsem slyšel rytmů spád, jenž slznou rosou tónů mdlých a žalujících se věšel na strun jemně vibrující drát.
V mé duši myšlenka jak těžká vůně vstala, a píseň, v mládí svém již slýchával jsem pět, do tváří dýchla mi a za ruku mě jala a ztichlých do zahrad mě vedla zašlých let.
Hrou třpytných konstelac se nebes krása stkvěla, do času ztichlých vod z ní kapal hvězdný čar, kde v rakvi skleněné, jak světic mrtvá těla, mé mládí leželo v rubáši zhaslých jar.
Pel zrůžovělých snů mu zkvetl v lící ovál a slz mých tvrdý skvost mu spjal se v diadém na svěžích údů jas, jež balzamoval jsem čistých vzpomínek svých vonným pokladem.
A teplo mrtvých vnad, jež kynulo mi svěží pod růžným závojem, jejž dnů mých úsvit tkal, žár dlouhých pohledů, jež zhaslé v duši leží, a mrtvé polibky, jichž nežehl mě pal;
krev hroznů zahořklá, z níž nadšení jsem nessál, a oheň objetí myšlenkou vychladlý, déšť květův odvátých, jenž jednou v klín mi klesal, však tknutím ruky mé umíral uvadlý;
žeh rozedněných zor, jenž tvář mi nezruměnil, mdlý plamen rosných duh, jenž nezkoupal mě v chlad, svit zašlý bílých dní, jež čas mi v noci změnil jak noci jasný mír v den kalný beze vnad,
vše vzplálo v duši mé a v hudbě mrtvých přání zaštkáním smrtelným se třáslo ozvěnou; nad mládí mrtvolou jsem stanul v zadumání jak milenec nad mrtvou dívkou svedenou.
Cookies on Poetry Cove