To z dálky staletí van tichý v tvář mi nedých’, tvých tónů byl to hlas pod okny duše mé, jenž na mne volal: Pojď, a v svitu září bledých a v zlatém dešti hvězd se koupat budeme.
Spí vůně v zahradách a blankyt na jezerech, zor příštích andante do poupat zavřel květ, spí písně v teple hnízd a v dálek pološerech vír barev zpěněný kles’ ke dnu tich a šed.
Par oddech stříbrný nad zemi závoj potáh’ do světla zasnován jak z vláken asbestu, a v černých táborech žal lesů na samotách do mechu v umdleném si lehl šelestu.
Tma kleneb závratná nad lustry hvězd se vznesla, pel prachu kosmický, z ní tichá padá tíž nad šíří prostorů, kde v dálkách šumí vesla odplulých staletí. Ó pověz, necítíš,
jak noci narkosou dech unaven se úží? A lehký šumot snů jak letěl kolem nás a úsměv jasmínů a bázlivý dech růží do vání křídel svých ze svého šatu třás’?
Vzpomínek červenec jak v duše žár ti vzrůstá, zdroj zadržených sil ti bije v stěny cév, žeh prudký polibků ti zapaluje ústa a světlem narudlým ti v žilách svítí krev?
Že pigment zřítelnic ti vnitřní požár prožíh’, stín, řetěz kroků tvých, ti rozlomil a sňal a v duše komnatách na myšlenky tvé ložích mou spoután hypnosou se položil tvůj žal?
A cítíš Jeho dech, jak z mlží mléčné dráhy na rosu stříbrnou se v hvězdný sráží luh, a touha po smrti, jak příliv sladké vláhy, a rozkoš vítězná a černé víno tuh,
na ňader úbělích jak spočinutí měkká, a nahých ramen dvou jak chtivé sepětí v tvou bytost pohnutou a opojenou stéká ve smyslů umdleném a těžkém zajetí?
Pojď, olej tónů svých jsem nalil v lampy krystal, z kamenů svítících jsem sklenul kryptu tvou a z květů zázračných jsem měkký polštář schystal, kde v řasy vůní mdlých dáš hlavu zemdlenou.
Pojď, slyšíš zvony mé? Než v procitnutí chladné žal kouzlem uspaný ti v duši ožije, má píseň pohřební ti sladká na rty padne a v jednom pocelu tvé žití vypije.
A jitro věčných dní až vzplá ti zruměněné (déšť růží ohnivých), tu bude se ti zdát, jak kdybys v ložnici měl okno otevřené a ranních písní mír tě ovál ze zahrad.
Cookies on Poetry Cove