TVOU mocí náš ruměnec přelil se do tváří nepřátel našich, když tváře nám zsinaly bázní, a světla ve zracích nepřátel učinils jasná jak hvězdy soumrakem naším. Z mlčení našeho se pozdvihly radostné výkřiky jejich
a vzdech našich hrobových květů z poupat svých dýchali líbeznou vůní. Ale náš přízrak plížil se do jejich snění, v řetěz jejich tančících písní se zapjal, a nejtišší samoty naše byly místem, kde jsme se potkávali. Těžký stín tajemství tvého od věků leží mezi dušemi jejich a námi.
Mystické světlo, jež rozsvítils zrakům, jinak se zlomilo do jejich niter a léto, v němž jejich úroda zrála, našimi nivami táhlo jak požáry stepní. Z hlasu jejich šumí nám větry, jež staletí nesly nám bouři, žal pláče zapomenutého a zoufalé mlčení na zříceninách.
Úsměv jejich je pln nebezpečenství a vzpomínek na neznámá vítězství mrtvých a teskno na čele jejich je stínem záhadných smrtí před staletími. V myšlenkách našich a jejich zápasí němé víření hlasů ze hlubin duší, echa myšlenek otců, odkazy smutků a viny vychladlých krví:
těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi. Všudypřítomný! Úsměve nezměněný staletími! Objetí rozpjaté nekonečností! Zpívající tepote tisíců srdcí! Plameni sršící ze zraků rozkoší zhasínajících!
Ty, jehož láska padá jako hořící síra v zahrady pozemské lásky! Modlíme se modlitbu za nepřátele, kteří jdou proti nám v soumracích žití, za ty, kteří jdou mimo nás, neznámí pro dálku země a smrti, a za ty, kteří čekají v budoucích jitrech na jitra našeho rodu!
Těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi. Vítězství naše jsou cestami k tobě a v přemožení našem vítězství neviditelná. Svištění mečů šelestí nárazem klasů tajemných zrání. Rány mají echa svá v dálce. V broušené oceli naší a nepřátel našich odrážíš jedno slunce všech jiter,
a semeni z rukou krvácejících dáváš vykvésti lilijemi. Nesčetné plameny od věků ztravují tmu. I slunce a tajemná žízeň všech světů, ale vždy znova se valí z kosmických výší. A přece bude naposled světlo. A bolestné výkřiky naše zvoniti budou jednou jak včely,
když blíží se k úlům se sladkostí medu, jejž sebraly na nivách věků. Tvoji tajemnou výpravu bojujeme. Vůdce setnin jsi určil a výši jich dal jsi přehlednout tisíciletí, paprsky pohledu jejich se nezlomily v přechodu z prostředí do prostředí
a šepot rozkazu jejich jsi proměnil v bouři ohlasem hlubin. Dals sílu útoku našemu, když krajiny světla duněly našimi kroky, a sílu rameni nepřátel, když jsme osnovali vítězství denní při pochodních nočních! –
Dni naše vstávají v mlhách jak podzimní slunce a teskno a teskno! Umdlení naše na nivy nepřátel zasívá růže! A naše cesta vede až k hranicím času! O Věčný! Bolest všech vítězství kouří se k tobě azurem staletí příštích jak prosebná oběť
a spjetí všech rukou, svlažené slzami, volá po mystickém odpuštění! Učiň rány naše sladké a nezmenšující počet živých, ale zvětšující! A v tichu bolesti své ať slyšíme šuměti v duši mystické prameny světla, neboť bolest a světlo jsou formami jediné vibrace tajemství tvého!
V poledne zápasu našeho ať zvoní nám etherné polibky duší, smířených smrtí, a tváře rozpálené odvěkou vinou ať ochladí rosa nového stínu, v němž i my duše svých nepřátel proniknem jednou v lítosti lásky, kterou jsme zapřeli s pláčem a v růžovém dešti polibků mrtvých,
kterým jsi přikázal svadnouti na rtech zápasícího!
Cookies on Poetry Cove