Ó smrti živých těl, jíž noc se stává dnem, svou šťávu tajemnou lej v moji teplou krev, svou mdlobou smrtelnou mne spoutej v loži mém, je měkká náruč tvá, jak bílé lokty děv.
Ty vůni zázračná, z níž voní jiný svět, můj zemský život ztaj a nadpozemský zvlň a proseb žár a šleh, jenž spaluje mi ret a v tváři rudý plá, mi v duši ztiš a splň!
V mých očí tmavou svítilnu se, svatá, schyl, lej nový olej v ní a zapal poznání, ať zraků paprskem zřím na tisíce mil v šer mořských pralesů a výší rozplání;
jak krystal s krystalem se skládá v lůně skal, jak květů pletivem se prýská barev jas, jak život vzbouzí se, jenž v lůně hmoty spal v bytostí nekonečný květ a vír a kvas.
A silou zvýšenou můj obdař lidský sluch, ať v resonanční nástroj se mi promění, jímž přelévání šťáv a vzrůstu skrytý ruch jak hudby tajemné zázračné slyším vlnění;
ať cítím rostlin puls i hudbu hvězdných dráh, paprsků světla lom a vzduchu ráz a šum, motýlů tichý let a v duší hlubinách myšlének tajný vznik a zápas, vír a tlum.
Od mojí myšlénky odpoutej zemskou tíž ať světla rychlostí prostorem šlehá v let, nad moří zelenou a křišťálovou říš v hloub sopek vyhaslých i v země žhavý střed;
v noc věčnou propastí ať bleskem zaletím, kde z zřídel ohnivých se žhavý tryská var, do jeskyň plačících, jichž slzy staletím v sen tuhnou kamenný pod baldachynů tvar.
A v točen dlouhou noc, kde věčný led a sníh na skalách křišťálu polární září plá, i v jihu smavý kraj, kde odalisek smích v zahradách sultánů jak hudba vře a vlá,
nad vřavu národů a pouští němý stesk, kde rythmem sesláblým umírá žití tep, nad černé pralesy a horských štítů lesk, nad zeleň prerií a zádumčivou step.
Ať všecko obsáhnu, všech cíle drah a cest co vidím žít a mřít a růst a kvést a zrát, sil živých věčný kruh, jenž konstellace hvězd v své sítě navléká a řídí vzlet a pád,
jenž trpí v duši nám a voní v lilijí a modrým plamenem nad bažinou se stkví: ať douškem jediným já žízniv opiji na březích věčnosti se vínem Tajemství.
V mé tělo pronikni a v každý nerv a sval se z tajných zdrojů svých mi rozlej balsámem, jak láva vytryskni a hoř a teč a pal, v rozkoší šílených vzplanutí neznámém;
až smolnou pochodní žádostí žhavý dech na popel dohoří tajemným ohněm tvým, tu dechni v čelo mé a usnouti mne nech v sen věčný, poslední, z něhož se nevzbudím.
Cookies on Poetry Cove