Chlad mrtvý deštěm hvězd se z bledých výší přesel,
dech skalních sklepení, když zráním věků setlí,
vod kalná ztuhnutí jak rozvířením vesel
se třásla bolestně a bílý přízrak světlý
se plížil nebesy. Kouř vlhký z nížin zaleh’,
kraj v snění rozpouštěl a z tvarů bytí snímal,
zjev Dávna z lesů vstal a v cimbuřích a valech
šer zašlých klášterů, kde smutek času dřímal,
mdlý nádech katedrál, sen fial, říms a věží,
žal ulic zastřených v pohřebním baldachýnu
a němé přístavy, kde zakotvená leží
jak tábor truchlících nehybná loďstva stínů.
Mou duši objala’s, ó sestro mlh a šera,
když mosty padací jsi za mnou zdvihla k branám,
a Píseň severní, tvé lásky bledá dcera,
smolnicí krvavou na cestu svítila nám.