Kam vlhkým jiskřením jas utlumený dosáh’,
v jeskyni vápennou se klenul obzor celý,
hvězd bílé třesení se sáklo v kalných rosách
jak slzy tuhnoucí do zasmušilých bělí.
V jeskyni vápennou se klenul obzor celý,
mír samot odvěkých mou duši chvěním ovál
a z hlubin tajemných se kouřil, zkamenělý
kde v keřích krystalů sen hmoty oddychoval.
Mír samot odvěkých mou duši chvěním ovál,
jak cizí řeči hlas mi znělo vlastní žití,
den věčný nad klenbami prostor ozařoval
a splavy staletí jsem z dálky slyšel hřmíti.