MILOST

Z oblouků triumfálných nejvyššího azuru po šesti práce dnech v mystickou sálá neděli; a nejchudší tvé odívá v šat královského purpuru, jenž, bratřím země neviditelný, je viděn anděly.

Těm, kteří v žáru břehů tvých, zajatci hvězd a snů, nemocní světem tvým, v zimnici žití úpějí, je lékem v jižním slunci zrajícím, ztišením v tajemnu, vdechnutím vůně na rozhraní tmy a chladem krůpějí

z mlh před jitrem. A v krve dusotu a s hřívou jiskřící, jež hvězdy pokrývá, když vášeň v mrtvá jezera pít letí v šílenství: je bleskem, který šlehne vichřicí a jízdu zastaví a v duši vzplá, tvé lásky nádhera,

jak úsměv mezi slzami. Je srpů souzněním do zlata klasů řinčících, hlas jemný pramene, a na rtech vyvolených tvých se chvěje svatým blouzněním, jímž pravda věčná zaznívá do duše nepřipravené.

Sen dobyvatelů se blíží k bázlivým a lov jim připravuje v nejhlubších tvých lesů soumraku, a rukou spjetím zavolán, šik výšemi kroužících slov, jak sokoli kořisti nebeské k nim sletí z oblaků.

Však májem jara věčného tvé pěvce opájí, když vesmír v jediné se políbení rozplývá, a v dechu zahrad etherných, jež zavěšeny houpají se na řetězích paprsků, když duší mračna ohnivá

zavíří mlhovinami; zem jako v zakletí když mizí větrem odvátá před zraky vzňatými a brány nocí sklenuté před tisíci se rozletí, pobité hřeby souhvězdí, jak znameními svatými.

Tu z otevřených prostorů tvé slávy zpívá chor, bolestí souzvuk nejvyšší, všech stínů skrytý jas, všech životů a smrtí objetí a sladký rozhovor a z bouře zápasu, jenž věky hřmí, mystický hodokvas.