Skly oken vláha mdlá paprsků mihla se,
do šedí soumraku se v hranol záře lila
a lesklou tapetou na bílém atlase
do stěny vetkané se měkce zajiskřila.
Jak verše z koranu, jež hoří v mešitách
na stěnách z arabesk, jsem píseň světla četl
o kraji podzimním, jenž v modrý šer se táh’
a sněhem osetý na bílé růže zkvetl.
Do zahrad bez vůní a křižovatky cest
jak záře opálů se v bledý příval slehly,
až v jíní roztříštil se řetěz modrých hvězd
a v stromů tmavý bronz ryl diamantů jehly.
Nad lesů černý žal jak měkký žeh se slil
a pršel v šumu měst na ozářené třídy
a v ztuhlých plochách vod se mrtvý zrcadlil
do ploten leštěné a načernalé slídy.
Po vlnách obzoru se kouřem mlhy klad’,
v šer hájů kvílících se zádumčivě stavil;
po šňůrách stříbrných se v cely vězňů krad’
a drátem třpytivým se v pruty mříží navil.
Do chrámů ztmavělých křišťálem oken plál,
na stupně oltářů střel stříbroskvoucí tepich
a v lampách zlacených se rozstřikl a tkal
v prstenech míhavých paprsků žhavý přepych.
Pak v zracích malířů a básníků se třás’,
svým světlem nemocným jim šlehal duší prismem
a bolem tušených a utajených krás
se chvěl jim po nervech dráždivým galvanismem.