Táh’ bledý soumrak dní jak v noční lampy bdění
sbor hodin umdlených v komnatu k nemocnému
s poselstvím věčnosti. A v půlnoc osamění
sen vonný čekal jsem, až přijde k loži mému. –
Keř malinový zrál na výsluní mých strání,
dech žhoucí července naň bílý požár házel,
a rosa voněla, vzduch zpíval za svítání,
plod svěží krví slád’ a nikdo nepřicházel.
Jen jednou štěstí chví se vášní vibracemi,
jen jednou voní krev na malinové sněti:
rty, které nepěly o slavnostech, jsou němy,
sny, které nevzlétly za jiter, nedoletí.